Homosexualita je výhradní nebo převažující erotická náklonnost k osobám stejného pohlaví. Používají se také označení homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení a další.

Jako první použil termín homosexualita v roce 1869 maďarský psychiatr Karoly Benkert v traktátu proti soudobé pruské legislativě. Následovali Richard von Kraft Ebing a Magnus Hirschfeld.

V roce 1973 vyřadila homosexualitu ze seznamu chorob Americká psychiatrická asociace a v roce 1992 Světová zdravotnická organizace.

Homosexuální založení se obvykle projevuje celoživotně v citové a vztahové rovině. Za příznivých okolností bývá spojeno se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou téhož pohlaví stejně jako u osob heterosexuálních. Za nepříznivých okolností může vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo sebevraždě a různým formám společenského odmítání, stigmatizace nebo i k vážnému ohrožení jejího života ze strany společenského okolí.

Podle některých teorií a zkušeností (Sigmund Freud, Alfréd Kinsey, ale i některých dnešních zastánců tzv. reparativní terapie) je homosexuální reaktivita v různé či stejné míře vlastní většině lidí, třebaže u většiny jako nedominantní vlastnost: může se projevovat například citovou hloubkou v běžných a akceptovaných sociálních vztazích (přátelství, idea mužských spolků atd.).

Slovem homosexualita bývají někdy označovány i

• tzv. homosexuální chování, míněn například pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví, často bez ohledu na souvislost s homosexualitou v prvním významu,
• homosexuální identita – označení nebo sebeoznačení nějakého člověka za odlišného kvůli jeho homosexualitě v prvním nebo druhém významu slova,
• život ve stejnopohlavním párovém vztahu.

Obecně k pojmu

Projevy a typy homosexuality

Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.

Z obvyklé definice homosexuality vyplývá, že homosexuální reaktivita, je-li nedominantní vlastností vedle silnější heterosexuální reaktivity, pod pojem homosexuality nespadá. V jiných teoriích bývá jako homosexualita označena i nedominantní vlastnost, která je například v Kinseyově pojetí v různé míře zastoupena u všech jedinců v populaci, nebo chování a vztahy jen v určitém období života.

Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě sexuální orientace, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.

Homosexuální chování

Slovo homosexualita je často používáno ve významu, pro tzv. homosexuální chování – například je-li řeč o „trestnosti homosexuality“. Jako homosexuální chování se obvykle označuje orgasmická aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví, a to zpravidla bez ohledu na to, zda je projevem homosexuality jako orientace. Flagrantním příkladem je zástupná homosexualita, vyskytující se příležitostně ve věznicích či jiných stejnopohlavních společnostech. Osoby, které navážou takovýto "zástupný" homoerotický vztah, se při první příležitosti (například při propuštění na svobodu) vracejí zpět ke své biologicky determinované sexuální orientaci. Dalším motivem pro takové jednání může být finanční prospěch (např. učinkování v pornografickém filmu) a jiné.

Homosexuální identita

Pojem homosexualita bývá vnímán též jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu (konstruktu) buď sama přihlásí, nebo je jím ocejchována jakožto odlišná od většiny či od normy a jsou jí tím přiřazeny prezentační stereotypy (konotace), které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu homosexualita není vrozená, ale historicky a kulturně podmíněná. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány v jiných pojmech a kontextech, v důsledku čehož se projevují jiným chováním a jinými společenskými interakcemi. Podobné posuny lze pozorovat také u lidí, kteří se „stanou“ homosexuály (objeví svou homosexualitu) v pozdějším věku nebo kteří se považují za napravené nebo vyléčené z homosexuality.

Homosexuální identita nemusí vždy znamenat ztotožnění se s gay hnutím a jeho prezentačními stereotypy; uvědomění si vlastní homosexuality může být slučitelné i například s egodystonním postojem a vědomým odmítáním homosexuálních vztahů a citů nebo s jejich vědomým uplatňováním v rámci různých jiných typů společenských vztahů (přátelství, mužské spolky atd.), případně s přijetím většinového životního stylu a životem v manželství a rodině.

Původ a užívání označení pro homosexualitu

Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující. Různí autoři používají též pojmy jako homofilie, homosocialita, homoerotika.

Sigmund Freud používal kromě termínu homosexualita též pojem inverse (a homosexuály nazýval invertovanými). V pojmu inverze homosexualita částečně splývala s transsexualitou či hermafroditismem, vedle toho Freud používal termín perverze pro označení jiných modifikací sexuality.

V angličtině se vžilo slovo gay (výslovnost [ɡeɪ] IPA), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako více či méně neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.

Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.

V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo slovo sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.

Čeština obsahuje několik vulgarismů označujících homosexuály, mj. teplouš, buzerant, bukvice. Některé z těchto termínů mohou být použity (například uvnitř homosexuální komunity) i bez pejorativního vyznění.

Slovo buzerant se do češtiny dostalo přes němčinu ze severoitalského buzarada (sodomita), které vzniklo z pozdnělatinského bugeru (pův. bulgaru). Původně označovalo příslušníka hnutí bogomilů, které vzniklo v Bulharsku (na Západě z něj vycházeli albigenští). Přenesení významu vycházelo z dobových představ, které kacířství spojovaly s různými sexuálními nevázanostmi. Sloveso buzerovat, jehož význam je posunut opět do nesexuálního významu, je pravděpodobně novější.

V němčině se užívá kromě slangového slova „der Gay“ často neutrální označení „der Schwule“, vzniklé z hanlivého „die Schwuchtel“. Regionálně užívané sloveso „schwuchteln“ znamenalo původně „poskakovat, tančit“. Spíše hanlivým slovem „die Tunte“ se označují zženštilí homosexuálové.

Homosexualita a medicína

Od polovina XIX. do třetí čtvrtiny XX. století byla homosexualita vnímána jako nemoc se všemi z toho plynoucími důsledky. V současnosti se většina odborné veřejnosti kloní k názoru, že homosexualita je trvalá, nezměnitelná, nezpůsobená, nezaviněná a neléčitelná vlastnost, která neovlivňuje negativně život člověka ve společnosti, a že na vině případných psychických problémů, které se u homosexuálů vyskytly, není homosexualita per se, ale negativní postoj daný kulturními vzorci západní společnosti vůči nim.

Pokusy o změnu sexuální orientace člověka probíhaly celosvětově od poslední čtvrtiny 19. století do vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí a poruch Světové zdravotické organizace v roce 1992. Všechny hlavní zdravotnické organizace oficiálně vyjádřily znepokojení nad terapiemi podněcující změnu sexuální orientace. V současné době neexistuje žádný adekvátní vědecký výzkum dokazující, že terapie na změnu sexuální orientace jsou (někdy nazývané nápravné nebo konverzní terapie) jsou bezpečné a efektivní. Navíc je pravděpodobné, že propagace změnových terapií posilují stereotypy a přispívají k negativnímu klimatu leseb, gayů a bisexuálů. Týká se to především těch, kteří vyrostli v konzervativnějších náboženských podmínkách.

Biologie a psychologie homosexuality

Původ lidské homosexuality

Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.

Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.

Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných[zdroj?], tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.

Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner[22] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.

S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt.

Statistickou souvislostí výskytu homosexuality s genetickou příbuzností se zabýval výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, který publikovali v prosinci 1991 pod názvem „Genetická studie mužské sexuální orientace“. Studie se zabývala výskytem homosexuality u dvojčat a adoptivních sourozenců, kde alespoň jeden ze sourozenců byl homosexuál. Ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální (29 z 56 případů), u dvojvaječných dvojčat byla shoda ve 22 % (12 z 54 případů), u biologických sourozenců (ne dvojčat) 9 % (13 ze 142), u adoptivních bratrů 11 % (6 z 57) a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců. Autoři z této statistiky vyvodili závěr, že tyto rozdíly nasvědčují genetické příčině homosexuality. K podobným číslům (48 %, 16 % a 6 %) došli v roce 1993 i při zkoumání ženského vzorku populace stejnou metodou.

David Gelman založil kritiku Bailey-Pillardovy teorie na tom, že jednovaječná dvočata mají identickou genetickou výbavu, a proto je evidentní, že zde musí být jiný než genetický vliv.[25] Richard Cohen považoval za metodický nedostatek, že zkoumaný vzorek byl složen z dobrovolníků nalezených prostřednictvím inzerátu v homosexuálních časopisech a nikoliv v běžném tisku. Výzkum Niklase Långströma provedený na 7 600 jednovaječných dvojčatech spíše potvrdil genetické dispozice vzniku homosexuality u 18-39% a vliv "specifického prostředí" u 61-66%. Specifickým prostředím se rozumí okolnosti vývoje a porodu, traumata a t. d.

Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. (Například také výzkum Anthony F. Bogaert, et al.) U mušek octomilek se podařilo vyvolat homosexualitu genovou manipulací. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a jako základní dispozice je pak stálá a nezměnitelná, třebaže sebepojetí a chování je pak ovlivňováno i psychosociálně.

Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.

Zvýšená fertilita žen s homosexuálním příbuzenstvem

V roce 2004 zjistil Camperio Ciani, že ženy, které jsou pokrevně spřízněny s homosexuálními muži, mají více potomků, než ženy, které homosexuální muže v příbuzenstvu nemají. Rozdíl v plodnosti byl nezanedbatelný. Matky homosexuálních mužů porodily za život v průměru 2,7 dítěte. Matky heterosexuálních mužů přivedly na svět v průměru jen 2,3 dítěte. Tuto skutečnost vysvětlují italští vědci tím, že tentýž gen zřejmě vyvolává u mužů i žen identický efekt: zvýšenou sexuální přitažlivost muži.

Fyziologické znaky korelující s homosexualitou

V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Nález byl však shledán jako metodická chyba. V roce 2000 trojice kanadských vědců prokázala, že u gayů a lesbiček se častěji vyskytuje levorukost. K témuž závěru došli psychologové Richard A. Lippa a Ray Blanchard při online testu stanice BBC (13% proti 11% v heterosexuální populaci). Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.

Rozšíření v lidské populaci

Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.

Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti přijímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny s konzervativními názory. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.

Průzkumy sexuální aktivity a identity

První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.

V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.

Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.

V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů, za výhradně homosexuální 5,9 %.

Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.

V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.

Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.

Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.

Homosexualita u zvířat

Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).

Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Naopak samčí páry labutí černých se spáří se samicemi a vracejí se k sobě. Každý desátý pár tučňáků je homosexuální. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.

Homosexualita v lidské společnosti

Homosexualita v dějinách

Starověk

V Babylonské říši byla homosexualita odsuzována. Chamurapiho zákoník stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci.

Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, nicméně byla tolerována. Zdá se, že předmětem přímého odsouzení nebyla homosexualita sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li násilná – homosexuální znásilnění muže mužem, o něž se podle nepřímých náznaků pokusil v mytologii bůh Sutech na Horovi: v tomto případě je pokládána za projev moci, neboť Sutech tak zdůvodňuje, proč by měla být královská moc svěřena spíše jemu než Horovi, a bohové „zvracejí hnusem a plivají na Hora“; ten se však toho může zprostit poukazem, že se jej Sutech ve skutečnosti nezmocnil. Podobně tomu je s homosexualitou pedofilní – se stykem muže s nedospělým chlapcem; ten výslovně pokládá za zapovězený Ptahhotepovo naučení a 125. kapitola Knihy mrtvých v rámci tzv. negativní zpovědi. V ostatních případech měli starověcí Egypťané k homosexualitě vztah spíše lhostejný. Známý literární příběh o panovníkovi Pepim II. a jeho generálu Sisenetovi, který přímo hovoří o jejich homosexuálním vztahu, ovšem královo jednání považuje za chlípné a nevhodné. Nelze ale vyloučit, že tento odsuzující postoj má spíše než morální především politický podtext.

V Řecku byla homosexualita široce akceptována a mnohdy dokonce státně podporována. Mít mladého chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti. Řecká pederastie znamenala vztah s chlapcem ve věku asi 14-25 let. Pro chlapce nebylo hanbou, ale ctí mít takového staršího přítele, patrona, zvláště jednalo-li se o osobu společensky významnou. (Viz též: Platón: Faidros.)

Thébská svatá družina se skládala výlučně z homosexuálních bojovníků. Ideou jejího vzniku bylo, že bojovníci spojení navzájem milostnými pouty budou bojovat srdnatěji, protože nebojují jen za sebe, ale i za své milence. Po 33 letech existence byl Svatá družina zničena v bitvě u Chaeroneie armádou Makedonců.

Homosexuální chování bylo nejrozšířenější v dórských obcích. Sparta je učinila součástí svého vzdělávacího a výcvikového systému, Aristotelés podezříval Kréťany, že ji podporují k omezení porodnosti.

Ve Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult. Když se totiž Antinoos při plavbě na Nilu v roce 130 n. l. utopil, Hadrián mu přikázal vztyčit nespočet soch a jako bohu vycházejícího Měsíce mu přikázal sloužit obřady. Na jeho počest nechal přejmenovat (spíše než postavit, jak se také uvádí) ve Středním Egyptě město Antinoupolis. Situace se změnila s nástupem křesťanství.

V Číně byla mravně indiferentní až do pádu dynastie Chan. I poté však byla tolerována umělcům a aristokracii.

Přírodní národy

Vztah přírodních národů k homosexualitě zahrnuje celé spektrum možných postojů. Některé národy pěstovaly iniciační homosexualitu, jiné ji trestaly, další podporovaly. Prérijní Indiáni například pěstovali homosexualitu při "pláňovém tanci", který měl zajistit úspěšný lov bizonů. Indiáni znali a respektovali rovněž transsexualitu, kterou nazývali "Dvojím Duchem".

Pozdní středověk a renesance

V období pozdního středověku a renesance byla homosexualita (sodomie, také zvrácená láska) v Evropě společensky odsuzována a trestná. To však nebránilo především aristokracii, aby se jí věnovala. Anglický král Eduard II. byl svou homosexualitou znám.

Dantova Božská komedie, resp. její část Peklo, zahrnuje mnoho jmen Dantových současníků, sodomitů.

Homosexuálové možná byli i významní umělci, jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, nebo Caravaggio. Leonardo byl sice v roce 1476 na základě anonymního udání vyšetřován pro poměr se sedmnáctiletým modelem Jacopo Saltarellim, ale vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících bez dalších následků pro jeho život a kariéru, třebaže byl po celý život v hledáčku Ufficiali di notte e conservatori dell'onestà dei monasteri, jakési florentské mravnostní policie. O Caravaggiově lásce k jeho modelu Ranucciovi Thomassonimu vypráví například oblíbený film Caravaggio. Caravaggio svého milence (snad neúmyslně) zabil 25. května 1606. Největší láskou Michelangela Buonarottiho byl Thomasso dei Cavalieri, kterého potkal sedmapadesátiletý Michelangelo, když mu bylo 23 let.[zdroj?] Michelangelo mu dedikoval mj. velké množství milostných básní, z kterých se usuzuje, že byl homosexuál.

O skutečný rozruch se postaral papež Julius III. (1550-1555) vztahem se svým adoptivním "synovcem" Innocenzo Ciocchi Del Monte. Pozdější papež sebral tohoto negramotného hocha z ulic Parmy, když mu bylo třináct, nebo čtrnáct let. Jako sedmnáctiletého jej jmenoval do úřadu cardinalis nepos mezi nejmocnější muže tehdejšího světa. Dobové satiry nazývaly sedmnáctiletého kardinála Ganymédés, což bylo běžné renesanční označení pro homosexuála, a benátský vyslanec hlásil, že Innocenzo sdílí s papežem ložnici i lože. Protestanté využili do očí bijícího skandálu k rozsáhlému útoku na instituci papežství.

Historie represe

Rostoucí vliv křesťanství přinesl dramatickou změnu postoje už ve starověku. Theodosiův kodex (kolem 429 n. l.) postavil mimo zákon stejnopohlavní svazky, prohlásil homosexuální sex za nezákonný a ty, kdo se jím provinili, odsoudil k trestu smrti upálením. Křesťanský císař Justinián učinil homosexuály zodpovědnými za hladomory, zemětřesení a mor.

Britský Buggery Act z roku 1533 stanovil: "Ti, kteří obcují se Židy nebo Židovkami, ti, kteří souloží se zvířaty, a sodomité, budou zaživa upáleni po řádném přezkoumání, že byli přistiženi při činu a veřejně usvědčeni."

Až konec 19. a především první polovina XX. století přináší skutečně systematické represe spojené především s pravicovými diktaturami Franca, Hitlera a Mussoliniho, i když spíše ojedinělé případy se odehrály i ve Velké Británii a USA ještě v padesátých letech 20. století. Paralelně s tím, s poklesem vlivu křesťanství, rozvojem sexuologie jako zcela nové vědy a růstem životní úrovně Západu však sílí LGBT emancipační hnutí a připravuje hluboké systémové změny ve společnosti.

Moderní homosexuální hnutí

• 1791: Francie jako první země moderního západního světa dekriminalizovala homosexuální pohlavní styk.
• 1897: Magnus Hirschfeld zakládá v Německu Scientific-Humanitarian Committee, první organizaci bojující za práva homosexuálů (pod manifestem se podepisují mj. Albert Einstein, Hermann Hesse, Thomas Mann, Rainer Maria Rilke, a Lev Tolstoj).
• 1910: Anarchistka Emma Goldman veřejně vyslovuje podporu homosexuálům.
• 1924: První americká organizace bojující za práva gayů a lesbiček - The Society for Human Rights.
• 1932: Polsko dekriminalizuje pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví
• 1961: pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví je dekriminalizován v Československu.
• 1969: Stonewallské nepokoje v USA jsou někdy považovány za počátek moderního homosexuálního hnutí
• 1973: vyškrtnutí homosexuality z amerického diagnostického a statistického manuálu DSM
• 1992: homosexualita nebyla zařazena do nové verze mezinárodní klasifikace nemocí, MKN-10

Homofobie

Homofobie je pojem, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim, nebo jejich diskriminace. Může mít pejorativní charakter.

Vymezení a používání slova je kontroverzní, protože osoby vyjadřující se nepříznivě k homosexualitě nebo homosexuálně orientovaným osobám obvykle nepovažují své postoje za iracionální a nepovažují svá východiska za předsudky, zastánci práv homosexuálně orientovaných osob naopak mnohdy považují jakékoliv odmítavé názory automaticky za iracionální.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.