Mor v širším slova smyslu znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost (v moderní mluvě se v tomto významu už prakticky nepoužívá, ale ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné), v užším pak konkrétní chorobu způsobovanou bakterií Yersinia pestis. Tento článek se bude dále zabývat tímto užším obsahem pojmu. Mor se jakožto vážné onemocnění kromě lidí vyskytuje i u některých zvířat.

Epidemiologie Moru

Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má dvě formy - plicní (té se říká černá smrt) a bubonickou (dýmějový mor). Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy Pulex irritans, Xenopsylla cheopis, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně kryse). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou úmrtnost (až přes 90 %).

Poslední epidemie moru postihla Čechy a Moravu počátkem 18. století. V současnosti se v Česku, stejně tak jako v celé Evropě onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z Ameriky, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky.

Mor klinický obraz

Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou úmrtností. Při neléčené bubonické formě je úmrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování.

Historické epidemie

Justiniánský mor

První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40% obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel.

Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně virulentní. Celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů.

Černá smrt

Původ

Nemoc má původ ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. Její šíření v Asii i Evropě ale mohlo být velmi pravděpodobně způsobeno z několika důvodů. Dlouhé (1205-1353) období podmaňování Číny Mongoly přivedlo dříve silné čínské zemědělství na mizinu. Díky tomu zkrachovaly ve značné míře i obchodní podmínky, což společně vedlo k opakovaným obdobím hladu, jejichž účinky navíc velmi zesílilo zhoršení podnebí na konci 13. století („malá doba ledová“). Rovněž Evropa procházela na počátku 14. století obdobím hospodářské krize, v některých oblastech (severní Evropa, Vlámsko) končící až hladomorem. Tyto události a nemoci oslabily zdraví značného počtu lidí v rozsáhlých oblastech a usnadnily šíření nakažlivých nemocí.

První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy.

Šíření moru po Evropě

V roce 1347 byl mor (zvaný též černá smrt) poprvé zaznamenán v Cařihradu a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží (obléhající dobyli město i házením nakažených mrtvol svých dřívějších spolubojovníků přes městské hradby). Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřela na nemoc spousta námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží.

V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a z ní na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest.

První morová vlna, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665 až 1666, mor v Itálii 1629-1631 nebo vídeňský v roce 1679. V letech 1720 až 1721 se mor v Evropě objevil naposledy.

Důsledky morové epidemie

První, celoevropská epidemie moru měla na svědomí 25 miliónů mrtvých, tedy asi třetinu obyvatel tehdejší Evropy. Nebezpečí infekce existovalo všude tam, kde lidé přicházeli vzájemně do styku, což ulehčovalo situaci venkovu, kde byla jednotlivá osídlení často velmi daleko od sebe. Zranitelná byla naopak města, v nichž se soustřeďovala velká množství lidí, navíc do nich neustále vzhledem k jejich nesoběstačnosti stále přicházeli lidé z venkova.

Vládci evropských států nebyli schopni učinit žádné preventivní opatření, protože nikdo nevěděl, co mor způsobuje a jak se šíří. Všichni byli vyděšeni a pokládali mor za předzvěst apokalypsy a Boží trest. Hospodářské následky se nicméně pokoušeli alespoň zmírnit, bohužel však nijak efektivně. Smrt velkého počtu lidí vedla k úbytku pracovní síly a následně poklesu zásobování potravinami. Často se proto objevovaly zákazy vývozu potravin, nařízení potírající podvody prodejců a černý trh a regulace cen. Úbytek rolníků vedl k větší poptávce po nich, což jim přineslo hospodářský užitek i jisté zlepšení společenského postavení. Někdy bylo z nutnosti třeba zavádět inovace, které se stávaly zárodky kapitalismu. Ve východní Evropě vypadala situace jinak, kvůli řidšímu osídlení nebyl úbytek pracovní síly příliš velký a mor tedy okamžitě nevedl k velkým společenským změnám a rozporům. V zásadě ovšem morová epidemie zasáhla Evropu v době ekonomické stagnace a sama ji ještě prohloubila, čímž urychlila společenské změny ve 14. a 15. století.

Morová rána zanechala stopy také v mysli lidí a v jejich srdcích. Rozsáhlé umírání vedlo k šíření pesimistických nálad, lidé se začali více zabývat smrtí. Byla rovněž podlomena víra ve schopnosti lékařů, kteří nedokázali mor léčit ani zabránit jeho šíření. Jako lék na černou smrt se objevil líh, což vedlo ke zvýšení spotřeby destilovaného alkoholu v následujících stoletích. Rovněž kněží nebyli schopni odpovědět na mor podle požadavků lidí, což vedlo k částečnému odklonu i od církve (nehledě na to, že církev měla pošramocenou pověst již tím, že papež sídlil v té době v Avignonu a podle mínění mnohých byl pouhou loutkou francouzských králů). Odcizení k církvi ve spojení se zvýšenou morbiditou vedly k velkému rozšíření flagelantství, snaze usmířit rozhněvaného Boha pomocí sebemrskačství, trestáním sebe samých za hříchy, které měly být důvodem morové epidemie. Rovněž kláštery jakožto jedna z mála míst pokusů o léčbu, se rovněž stávaly obětmi moru. Zemřelé mnichy a řeholnice museli vzápětí nahradit nově příchozí, kteří však mnohdy nedosahovali potřebných morálních kvalit a vzdělání a svým chováním v následujících obdobích zvětšovali nedůvěru lidu vůči církvi.

Jak bylo obvyklé v období nejistoty, mor roznítil náboženskou horlivost a také náboženský fanatismus. Všichni hledali původ moru a mnozí ho nalezli v menšinách. Týkalo se to malomocných, kteří byli opatřováni viditelnými znameními, odsouváni na okraj společnosti, někde dokonce vybíjeni. Za malomocného byl označen i ten, kdo měl trudovitost nebo lupénku. Jakékoli poškození kůže bylo bráno jako vnější příznak nečisté duše. Největším viníkem se ovšem v očích morem sužovaných lidí stali Židé. Židé se stávali snadným a terčem hloupé nenávisti, protože vyznávali jiné náboženství, jehož zvyky málokdo znal, často se živili jinou činností než jejich křesťanské okolí (z nábožensko - společenských důvodů byli vytlačováni z hospodářské oblasti výroby, aby nemohli konkurovat svým křesťanským spoluobčanům. Trpěna jim zůstala pouze oblast půjčování peněz a provádění různých finančních převodů, což bylo církví i šlechtou považováno za - pro křesťany - nedůstojnou, neetickou činnost) v mnoha částech Evropy na ně doléhala různá omezení, kvůli nimž museli například žít v oddělených a uzavřených prostorách. Podezření budilo i to, že během moru zemřelo méně Židů než křesťanů (což ovšem bylo dáno jednak lepšími hygienickými návyky (nábožensky motivovanými) jednak izolací židovských ghett. Někteří lidé v Evropě uvěřili, že Židé způsobili roznesení moru otravováním studen, v Savojsku na mučidlech vynutili od několika jedinců přiznání ke světovému židovskému spiknutí. Většina židovských osídlení pocítila hněv křesťanů, pro rok 1351 se počítá s 350 ozbrojenými útoky na Židy a 210 zcela zničenými židovskými sídly. Toto řádění se téměř nikdo nesnažil zastavit, mnozí vládci se naopak na něm snažili vydělat, jako basilejská městská rada, která dala na jednom rýnském ostrově dokonce postavit dřevěné domy k upalování Židů. Z evropských panovníků se jedině císař Karel IV. se snažil vraždění Židů zabránit a prohlašoval, že jsou nevinní, ale neměl příliš úspěch, stejně tak jako s podobnými prohlášeními papež Klement VI. Protižidovské pogromy postupně vedly k tomu, že se Židé hromadně přesídlili na východ (Polsko, Ukrajina, Rusko), kde vytvořili největší evropské židovské osídlení trvající až do 20. století. Židé se tak spolu s malomocnými stali hlavním obětním beránkem morové pohromy.

Dobové svědectví

Jedno z nejživějších svědectví následků moru nám zanechal Ital Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky zaznamenávající události z let 1300-1351. Řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto:

Umírání začalo v Sieně v květnu. Bylo to ukrutné a strašné; a nevím, kde mám začít vyprávět o ukrutnosti a způsobech nemilosrdnosti. Téměř každému se zdálo, že musí oněmět při pohledu na tu bolest. A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali.

A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Členové domácnosti nosili své mrtvé do příkopu jak jen mohli, bez kněze, bez bohoslužby. Ani zvony za mrtvé nezněly. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. Nebyl nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt, pro všechny ty očekávané mrtvé. A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa. A žádný lék či jiná ochrana nebyly k ničemu. A páni vybrali tři občany, kteří od sienské obce obdrželi sto zlatých florénů, které měli dát na ubohé nemocné a na zakopání mrtvých. A všechno to bylo tak strašné, že já, pisatel, na to nemohu pomyslet a proto nebudu pokračovat. Takové poměry panovaly do září a zabralo by příliš mnoho místa se o tom rozepisovat. A shledalo se, že v ten čas zemřelo v Sieně 36 000 dvacetiletých nebo mladších, a umírali staří a ostatní, celkem 52 000 v celé Sieně. A na předměstí Sieny zemřelo 28 000 lidí; takže celkem se shledalo ve městě a předměstích 80 000 mrtvých. Tedy toho času má Siena se svými předměstími přes 30 000 lidí a v Sieně samé zůstalo méně než 10 000 lidí.

A ti, kteří přežili, byli jakoby zmatení a bez citů. A mnohé hradby a další věci byly opuštěny a všechny stříbrné, zlaté a měděné doly, které se nacházely na sienském území, byly opuštěny, jak se spatřuje; neboť na venkově… zemřelo mnohem víc lidí, mnoho pozemků a vsí bylo opuštěno a nikdo tam nezůstal. Nebudu psát o ukrutnosti, která byla na venkově, o vlcích a divokých zvířatech, která žrala nezcela spálená těla, a o dalších krutostech, které by byly příliš bolestné pro ty, kteří o nich čtou… Město Siena se zdálo skoro neobydlené, neboť se téměř nikdo ve městě nenalézal. A potom, když se mor zmírnil, se všichni přeživší oddali radostem: mniši, kněží, jeptišky, laici, všichni se radovali a nikdo si nedělal starosti s výdaji a hrami. A každý se považoval za bohatého, protože unikl a znovu získal svět a nikdo nevěděl, jak se přimět k nicnedělání… V tom čase v Sieně velký a vznešený plán zvětšení sienské katedrály, který byl započat před několika roky, byl zrušen…

Současný výskyt

Původce nemoci je stále přítomný ve zvířecích populacích od Kavkazu směrem na východ přes centrální Rusko, Kazachstán, Mongolsko a části Číny; v Jihozápadní a Jihovýchodní Asii, Jižní a Východní Africe včetně Madagaskaru, v Severní Americe od pobřeží Tichého oceánu směrem na východ k Velkým pláním a z Britské Kolumbie až po Mexiko. V Jižní Americe se vyskytuje na dvou místech v Andách a v Brazílii. Původce nemoci se již nevyskytuje ve zvířecích populacích v Evropě a Austrálii.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.