Syfilis (též

příjice

nebo

lues

) je nebezpečné bakteriální onemocnění způsobované spirochetou Treponema pallidum. V roce 2006 se v ČR objevilo 1584 nových onemocnění syfilis.

Přenos syfilisu, prevence

Přenáší se prakticky výhradně pohlavním stykem (klasickým, orálním i análním). Dále dochází k přenosu z matky na plod. Vzácně může dojít i k přenosu infekce kontaminovanými předměty (např. jídelní příbory, sklenice) či při těsném kontaktu s nakaženým. Teoreticky možný je i přenos krevní transfuzí (za normálních okolností ovšem nepřipadá v úvahu, neboť krev dárců je v tomto ohledu testována). Prevencí je věrnost partnerovi, používání kondomu (nelze považovat za absolutně spolehlivý způsob, při správném užití ovšem radikálně snižuje riziko přenosu na minimum), pečlivý výběr sexuálních partnerů, dodržování hygienických pravidel. Z epidemiologického hlediska je nejnebezpečnější (rozuměj obecně nejvyšší riziko nákazy) člověk ve stadiu sekundární syfilis.

Průběh onemocnění, příznaky

Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 roděluje syfilis do 4 skupin:

• A 50 - vrozená syfilis
• A 51 - časná syfilis
• A 52 - pozdní syfilif
• A 53 - neurčená a jiná syfilis

Primární stádium

Prvním projevem je tvrdý nebolestivý vřed (šankr) na místě průniku do organismu o velikosti někde mezi čočkou až pětikorunou. Stalo-li se tak v oblasti genitálií, dochází zároveň k nebolestivému zduření tříselných mízních uzlin (zpravidla s několikadenním zpožděním). Došlo-li k průniku jinde (například v ústech), zduří se příslušné uzliny také (v tomto případě krční). Vřed se během 4-6 týdnů spontánně zhojí, čímž končí primární fáze nemoci.

Sekundární stádium

V sekundárním stádiu se objevuje vyrážka, která se nejvíce projevuje na trupu a v podobě bílých plošek. Poměrně často se objevuje i v ústech. Dochází ke zduření hlavních uzlin. Vyrážka i zduření časem mizí. Nějakou dobu se nic neděje, případně se opakovaně objevuje a mizí vyrážka a zduření uzlin.

Terciální stádium

Období klidu (latentní stádium), během něhož se spirochety šíří organismem a nenápadně ho těžce poškozují, je nečekaně přerušeno terciární fází (tzv. pozdní syfilis, syfilis tarda), která přichází několik let po infekci (až 20 roků). Jsou postiženy klouby, srdce a cévní soustava a nervová soustava. Dochází k destrukci kožní tkáně v oblasti obličeje, nosní přepážky a části patra. Objevují se těžké poruchy osobnosti, demence a progresívní paralýza. V rozvinutých zemích dorazí nemoc až do této fáze jen velmi výjimečně, v zemích chudých se ale ještě takové případy vyskytují častěji.

Diagnóza nemoci se potvrzuje buďto pomocí serologického vyšetření krve nebo mozkomíšního moku, tzv. BWR testu, v kterékoliv fázi choroby (v řadě rozvinutých zemí prakticky výhradní způsob diagnostikování) nebo pomocí mikroskopického nálezu původce (v 1. a 2. fázi choroby, odběr vzorku se provádí z primárního vředu nebo bílé vyrážky v ústech).

U nastávajících matek nemocných syfilis dochází k potratu, nebo k nakažení plodu a jeho těžkým deformacím.

Léčba a prognóza

Léčba probíhá v nemocnici (zpravidla na dermatovenerologickém oddělení). Spočívá v aplikaci antibiotik, obvykle penicilinu, nebo v případě alergie na penicilin nejčastěji tetracyklinu. Je-li syfilis diagnostikována v primární fázi, nebo časné sekundární fázi, nemoc se zpravidla obejde bez vážnějších následků. V dalších fázích onemocnění je prognóza problematičtější, zejména pak ve fázi terciární, kdy léčba nedokáže napravit většinu již nastalých škod.

Syfilis v historii

Syfilis v dřívějších dobách náležela mezi jednu z nejrozšířenějších a nejnebezpečnějších chorob. V posledních dobách se ji podařilo na celém světě podstatně potlačit, poslední dobou ale její výskyt roste a to i v rozvinutých zemích.

Obětí syfilis se stalo údajně i mnoho známých osobností. Mezi ty nejznámější patří např. otec Winstona Churchilla nebo český vojevůdce Albrecht z Valdštejna (když byl v Chebu zavražděn, zbývalo mu už jen pár týdnů života - nebyl již schopen samostatného pohybu, přenášeli ho i s postelí - a je nepochybné, že jeho jednání, kterým si na sebe přivolal smrt, bylo nemocí silně ovlivněno). Tvrdí se že V. I. Lenin i Klement Gottwald zemřeli oba na mrtvici způsobenou předčasným zkornatěním cév daným syfiliticku infekcí, aniž by se u nich (obzvlášť u Gottwalda) třetí fáze - progresivní paralýza - naplno rozvinula. V případě V.I. Lenina této informaci protiřečí rodinný výskyt dědičného onemocnění způsobujícího předčasnou arterosklerozu. Podezření na syfilitickou infekci máme ovšem také u mnoha umělců, např. Jaroslav Vrchlický, Franz Schubert, Gaetano Donizetti, Heinrich Heine a mnoho dalších. Karel Hynek Mácha podle běžnych zdrojů zemřel na následky nachlazení, které si uhnal při hašení požáru, trpěl ovšem syfilidou, která jeho smrt za dané situace pravděpodobně uspíšila. Syfilis byla proto eufemisticky nazývána „divadelní nemoc“, neboť právě v tomto prostředí se velice často v minulosti vyskytovala. Syfilida byla příčinou úmrtí také u malíře Josefa Mánesa.

Středověcí a raně novověcí lékaři zoufalí ze své bezmoci se s ní pokoušeli bojovat různě. Od různých prapodivných, leč neškodných receptů (koupel v jelením mléce, koupel v krvi netopýrů), přes recepty poněkud méně legrační (pravidelná koupel v krvi nevinných pannen, pravidelný pohlavní styk s pannami) až nakonec zakotvili u různých rtuťových mastí, které nasazovali na různé kožní projevy nemoci. Je smutným faktem, že poslední lék, který přetrval staletí, pacientovi sice trochu pomáhal od bolesti, ale při delším používání vedl k destrukci pokožky a otravě rtutí.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.