Hyperinflace je extrémní případ inflace. Je to inflace vyjádřená čtyř- a víceciferným číslem (více než 1000%). Pro ekonomiku to znamená rozpad peněžního systému a zhroucení hospodářských vazeb. Peníze jsou znehodnocené, přestávají plnit svoji funkci - nejsou uchovatelem hodnoty.
Z výměnných procesů jsou vytlačovány výměnou zboží.Přestože se jedná o krajní případ, je možné jej sledovat jak v minulosti, tak v přítomnosti.
Příklady hyperinflace
Vyjádření měsíční míry Inflace:
- Německo po první světové válce (rok 1923 – 32 400 %)
- Maďarsko po druhé světové válce (rok 1946 – 41,9 biliard (4,19 * 1016) %)
- Polsko v roce 1923
- Nikaragua a Brazílie v roce 1990
- Bolívie v roce 1985
- Zimbabwe v letech 2007–2008 (roku 2007 24 až 100 tisíc %, v červnu 2008 dosáhla 11,27 milionů %, v prosinci 2008 231 milionů %)
Historická zkušenost s hyperinflací
Římská říše
Jistě se najde ještě dřívější příklad nějaké inflace, avšak nejcitelnější a nejlépe zdokumentovaná je právě ta, která se dála v Římské říši. Nelze ještě hovořit o hyperinflaci, protože metalický standard tak masivní devaluaci měny nedovoluje. Inflace římský svět postihla v době pozdního císařství, kdy se s její pomocí vláda pokoušela financovat své rostoucí výdaje. Zároveň však byly ceny především základních potravin velkou měrou regulovány, což prakticky znamenalo, že brzy byly příliš nízké, aby se zemědělcům dále vyplácelo pěstovat obilí a obchodníkům dodávat jej do měst. Tuhá byrokratizace impéria zapříčinila, že tyto uměle stanovené příliš nízké ceny (nominálně stále tytéž, reálně však kvůli inflaci stále klesající) byly pod tvrdými tresty efektivně vymáhány. Čím však účinnější byla tato snaha, tím méně zemědělské produkce směřovalo do měst. Ta se proto postupem doby začala vylidňovat, což vedlo k všeobecnému úpadku řemesel a obchodu. Bohatí pozemkoví vlastnící začali na svých doménách usilovat o autarkii, tedy soběstačnost. Tímto způsobem se vyspělá antická civilizace proměnila ve feudální zřízení, protože z bývalých pozemkových vlastníků se časem stali de facto lenní páni a z jejich statků de facto léna. Prudký úpadek hospodářství postupem doby oslabil kdysi silnou armádu a tak nakonec říše podlehla nájezdům barbarů, které by v časech své slávy dokázala bez větších problémů odvrátit.
Španělsko
Příklad inflace, kterou způsobilo objevení Nového světa ukazuje platnost kvantitativní teorie peněz, která tvrdí, že jakékoliv prakticky použitelné množství peněz vyhovuje stejně dobře jako libovolné jiné. Zdvojnásobení objemu peněz nepřináší dvakrát tak vysoké bohatství všem zúčastněným, ale pouze dvojnásobné ceny, jak vysvětlil už skotský filozof a myslitel David Hume.
Španělé po objevení Ameriky získali ohromný zdroj drahých kovů. Ty, poté co se dostaly do Evropy, způsobily růst cen, tedy inflaci. Ve srovnání s jejími dnešními dimenzemi šlo však pouze o mírný růst cen, protože náklady na získání kovů z Ameriky byly stále velmi vysoké ve srovnání s lácí dnešních inflačních prostředků. Zlato, které se dováželo z kolonií v Jižní Americe španělské ekonomice nic nepřineslo, tamější podnikatelé se díky němu nestali efektivnější a nevyráběli o nic více než dříve. Zato panovníkům umožnilo vést nákladné války zejména s Anglií. Obecně umožnilo šlechtě upevnit svou pozici ve srovnání s třetím stavem. Kvůli tomu nedošlo ve Španělsku, k rozvoji řemeslné výroby a obchodu, jak se tomu stalo v dalších zemích. Nakonec se téměř vše dováželo a řemeslná výroba upadala. Ve Francii se budovaly nové manufaktury, zatímco ty španělské krachovaly. Většina tehdejší španělské inteligence s nelibostí sledovala to, jak je vše ve Francii mnohem levnější, než v jejich rodné zemi. Krize se neustále zvětšovala a dosáhla takové míry, že z kdysi jedné z nejsilnější mocnosti na světě se stala kořist pro ostatní.
Německá říše po 1. světové válce
Velká hyperinflace v Německu vypukla po první světové válce. Existují vzájemně protichůdná vysvětlení jejích příčin, která se však v popisu katastrofálních následků shodují. Peníze během krátké chvíle ztrácely hodnotu, veškeré úspory lidí byly znehodnoceny narůstající měnou. Na vrcholu inflace se jeden dolar rovnal 12 trilionům výmarských marek.[1] Lidé pak chodili nakupovat do obchodu s košem plných peněz, někteří dokonce i penězi topili, celé hospodářství se hroutilo jak domeček z karet a lidé začali pozorněji naslouchat hlasu demagogů, kteří slibovali návrat předválečné prosperity. Není žádných pochyb o tom, že to byla právě hyperinflace, co způsobilo vzestup národně-socialistického extremismu a zničení celé své střední vrstvy, která by pravděpodobně za jiných okolností Hitlerovu nástupu k moci v roce 1933 zabránila.
Jednotlivé výklady se však liší v tom, koho považují za viníka této katastrofy. První a častější poukazuje především na skutečnost, že Německo bylo značně oslabeno, zdecimováno a k tomu muselo k tomu platit ještě válečné reparace Francii. Ty byly tak velké, že musely být rozloženy do vícera let. Postupně ale úroky z těchto reparací začaly přerůstat únosnou mez a Německo si začalo půjčovat další úvěry na jejich splácení. Zanedlouho situace přesáhla stav, kdy ani veškerý domácí produkt země nestačil ke splacení válečných reparací a úroků z nich. Protože vláda neměla na vybranou a platit musela, začala Říšská banka peníze jednoduše tisknout. Ty samozřejmě nebyly nijak svázány se skutečnými hodnotami a tak okamžitě následovala mohutná inflace.
Na rozdíl od tohoto vysvětlení, které obviňuje mocnosti dohody, existuje ještě i jiné, které obrací pozornost k samotné německé vládě. Mnozí zpochybňují válečné reparace jako možnou příčinu, viz například Niall Fergusson ve své knize The Pity of War, česky vyšla jako Nešťastná válka. Německu se totiž podařilo vyhnout se placení velké části předepsané sumy (z 132 na 37 mld marek)[1]. Mýtus reparací jako příčiny německé hyperinflace pak prý stvořil především lord Keynes svou knihou Ekonomické důsledky míru, kterou napsal krátce po svém angažmá jako jeden z členů britské delegace na konferenci ve Versailles, která měla stanovit poválěčné uspořádání. Skutečnou příčinou německé hyperinflace byla sama tehdejší vláda výmarské republiky, která se tímto způsobem politicky bezbolestně chtěl zbavit ohromných válečných dluhů.
Reakce na hyperinflaci
Profesor a bývalý guvernér centrální banky, Bernard Lietaer v své knize Budoucnost peněz popisuje případ jistého regionu Výmarské republiky v letech 1923–1924, tedy v době největší hyperinflace. Tamní vlastník uhelného dolu založil vlastní lokální peníze, které denominoval uhlím vytěženým z jeho dolu (stanovil, kolik jeho lokálních peněz odpovídá jednomu pytli uhlí určité hmotnosti). Současně stanovil (a uvedl na bankovkách této nově vzniklé měny), že každá bankovka je směnitelná za odpovídající množství uhlí a jeho podnik se zavazuje tuto směnu provést. Bankovky byly navíc vybaveny kolonkami (každý představoval jeden měsíc), do kterých se lepily kolky při každé směně bankovky za množství uhlí. Bankovky, kterým chyběly kolky za současný i minulý měsíc, ztrácely platnost. Toto opatření pravděpodobně mělo motivovala lidi, aby peníze směňovali. Úspěch tohoto systému rostl geometrickou řadou a v té době jinak bezútěšné republice se rozšířil daleko za oblast, ve které důl působil. Peníze fungovaly i po finanční stabilizaci Německé říše, ale v roce 1933 byly zrušeny z rozhodnutí státní moci (legislativního nařízení, které lokální měnu jako takovou postavil mimo zákon). Lietaer na tomto případu zdůrazňuje, že klíčovým aspektem zde bylo spojení nominální hodnoty dané měny se skutečnou hodnotou, kterou reprezentuje: zatímco tehdejší výmarská státní pokladna svou fiat měnu tiskla pro splátky válečných reparací bez jakékoli relace, v případě „peněz krytých uhlím“ majitel dolu nikdy nevydal více peněz než vytěžil uhlí (tím mohl dostát slibu napsaném na jeho bankovkách).
Jugoslávie
Velká inflační krize otřásla bývalou Jugoslávii. Po rozpadu federace zde byla situace podobná jako v Česku v 90 letech, kdy docházelo k transformaci z plánovaného na tržní hospodářství. K tomu se přidal i rozpad Jugoslávie, který se Miloševič snažil vyřešit posílením vojenské přítomnosti v jednotlivých zemích. Vystoupením Slovinska z Federace Miloševič řešil tisknutím nových peněz pro své osobní potřeby (Vojenský střet) a potřeby svých přátel. Tisknutí nových peněz si vyžádalo rekordní inflaci, která se v roce 1992 byla 19810,2 procent. Dalším způsobem, kterým se vládě podařilo získat peníze od lidí bylo zakládaní velkých bank a investičních společnosti, které však fungovaly pouze několik měsíců. Prostředky z Dafíny se začaly lidem vracet až v roce 2006 po iniciativě tehdejší vlády.
Jugoslávský dinár - stabilní měna celé Jugoslávie se z kurzu 7 dináru/1 marka propadl do takové inflace, že byl vydáván v miliardových hodnotnách[2] Následovala měnová reforma a zavedení „Nových dinárů“.
Kdysi plné regály nově vybudovaných obchodů byly prázdné, nastal nedostatek téměř každého zboží. K tomu výrazně i přispěly sankce, které na celou FRJ uvalila OSN. Peníze ztratily funkci oběživa, začal tedy fungovat směnný obchod, jejichž hlavním artiklem byly cigarety a alkohol. Z velké a hospodářsky vyspělé země u které se věřilo, že transformace bude provedena nejlépe a neúspěšněji ze zemí východní Evropy (což dokládá i velká expanze celosvětových společnosti ke konci 80 let), stejně tak se předpokládalo, že Jugoslávie vstoupí do EU se stali jednotlivé malé země, které se potýkají s mnoha problémy.
Vlny vysoké míry inflací zasáhly v podstatě všechny republiky, vyjma Slovinska, které se rychle dokázalo přeorientovat na nové trhy. Od roku 2007 je Slovinskou členským státem eurozóny. Chorvatsko nahradilo jugoslávský dinár zprvu svým vlastním chorvatským dinárem, ten následně kunou. Kosovo a Černá Hora začaly v 90. letech používat jako měnu německou marku, od roku 2002 pak euro. V Bosně a Hercegovině se do roku 1998 používaly tři různé měny (chorvatská kuna, bosenský dinár a dinár Republiky srbské), od tohoto roku se používá bosenská konvertibilní marka, která je pevně navázána na euro v kurzu 1,955 KM/€.
Argentina
Krize v Argentině měla nedozírné následky na fungování celé země. Během několika let, co HDP rostlo dvojciferným číslem nastal těžký úpadek. V podstatě lze shrnout tuto krizi ve třech bodech
Přehřátí ekonomiky
Ekonomika Argentiny rostla několik let dvojciferným číslem. Byly neúměrně zvedány výdaje (zvláště před volbami) a k tomu rostl deficit. Když přišlo oslabení ekonomiky, tak státní pokladna nebyla schopná zaplatit pevné mandatorní výdaje, které neustále narůstaly.
Krachy na latinsko-amerických burzách
V té době tyto burzy zaznamenaly určitý pokles a tento krach zasáhl celou Jižní Ameriku. A nejsilněji právě Argentinu.
Vysoké státní dluhy
Deficit narůstal, i přesto, že se zemi rekordně dařilo. Když přišla recese, nebyla Argentina schopna splácet dluhy a vyhlásila moratorium. Spousta věřitelů přišla o své úspory.
Zimbabwe
Ekonomická situace v Zimbabwe začala ze stavu stabilní ekonomiky s vysokým ekonomickým růstem z 80. let přerůstat v hospodářskou krizi v přibližně od přelomu století, v pádivou inflaci pak během posledních několik let. Během jednoho červnového týdne roku 2007 pak inflace dosáhla 300 procent. Podle analytika portálu Patria, Davida Marka je na vině hostilní politika prezidenta Roberta Mugabeho, která již k roku 2002 ze země vyhnala 4 miliony lidí. V roce 2007 varoval MMF, že inflace ke konci tohoto roku může dosáhnout 100 tisíc procent. Tyto předpoklady byly překonány. Ještě v polovině července 2008 se držela inflace na "pouhých" 2,2 milionech procent, v polovině srpna 2008 ale již pokořila i největší rekordy a dosáhla nevídaných 11,3 milionu procent. Vláda tehdy přistoupila k reformě měny, kdy z deseti miliard zimbabwských dolarů udělá jeden, reforma ale vyvolala chaos a ekonomickou krizi ještě prohloubila. Nyní (začátek listopadu 2008) inflace dosáhla děsivých 230 miliónů procent (pro představu je to 7,3 procenta za sekundu, to není obvyklé ve vyspělé ekonomice ani za rok), což se dosud nikomu nepodařilo.
K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.