Inflace je ekonomický jev, který označuje všeobecný růst cenové hladiny, neboli snížení kupní síly peněz.

Opačným jevem k inflaci je deflace – tedy pokles cenové hladiny, zatímco dezinflace je snižování míry inflace (tzn. i při dezinflaci cenová hladina roste).

Měření inflace

Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou:

• Deflátor HDP
• Index spotřebitelských cen (CPI - Consumer price index)
• Index cen výrobců (PPI - Producent price index)

Čistou inflaci vypočítává Český statistický úřad (ČSÚ), jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací.

Příčiny inflace

Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, peněžně oceněných, za které jsou směňovány. Nerovnováha je vyjadřována pojmem inflace nebo deflace. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada víceméně významných faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Dá se říci, že tyto dva vlivy působí protichůdně. Faktory působící na rovnováhu cenové hladiny mají svůj původ na straně poptávky nebo nabídky.

Příčiny na straně poptávky

Základními příčinami na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz.

Na množství peněz mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb. Zdá se, že dlouhodobě ve všech zemích světa, kde je instituce centrální banky zavedena, objem peněžních prostředků více méně setrvale roste.

Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku a tedy i cenovou hladinu výrazně až skokově.

K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste.

Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, utíkají k reálným hodnotám, čímž se se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.

Příčiny na straně nabídky

K základním příčinám patří především růst produktivity práce, především z důvodů technického a technologického pokroku. Mezi nezanedbatelné příčiny patří růst cen materiálových zdrojů z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti. Na straně nabídky také významně působí populační vliv, a to změna struktury poměru produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li počet dětí a důchodců na úkor počtu producentů (podnikatelů a zaměstnanců), nutně dochází k poklesu nabídky při stejné poptávce. P. S. To bude v ČR od roku 2012 velmi aktuální.

Růst produktivity působí protiinflačně až deflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna koupit více. Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, většina makroekonomických ukazatelů by se propadla dolů (např. hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o ceně dezinflace.

Na stranu nabídky působí výpadky produkčních kapacit z důvodů rozsáhlých přírodních katastrof, zničení technické infrastruktury (energetické a dopravní sítě), dlouhodobého výpadku internetu v důsledku masivního výskytu nových virů, ap.

Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat lokální přírodní katastrofy (obnova zničených statků) nebo skokové změny ceny nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.

Ekonomické školy

V názoru na inflaci se různé ekonomické školy liší. Keynesovští ekonomové obvykle měnovou politiku podřizují cíli plné zaměstnanosti, právě manipulace (zvyšování) s cenovou hladinou je podle nich jedním z užitečných nástrojů zvyšování výkonu hospodářství. Před negativními následky jejich přístupu varují monetaristé, kteří preferují stabilní mírnou inflaci, jelikož poukazují na potřebu vyrovnávat množství peněz a růst objemu zboží tak, aby se celková cenová hladina pokud možno neměnila, což v praktických případech znamená její mírný růst. Ekonomové rakouské školy v rozporu s oběma předchozími soudí, že jakákoliv manipulace s úroky a množstvím peněz je škodlivá, jsou tedy fakticky zastánci deflace.

Dopady inflace

Inflace je především přerozdělováním bohatství. V okamžiku, kdy jsou nově vytvořené peníze vpuštěny do oběhu, všichni držitelé hotovosti ztrácejí. Ti, kdo se však k novým penězům dostávají první, naopak na jejich úkor získají, protože mohou za staré ceny nakupovat novými penězi. Za běžných okolností každá bankovka odpovídá nějaké službě, kterou její současný majitel musel předchozímu poskytnout, aby ji získal. Může to být například mzda, která je vyplácena za poskytnutí pracovní síly. Nové peníze však nemusel jejich majitel nijak pracně získávat na trhu, namísto toho byly pro něho vytvořeny prakticky odnikud. Jsou kryty právě prací všech držitelů hotovosti. Jak peníze prostupují ekonomikou, lidé si uvědomují, že došlo ke změně jejich hodnoty, že ztrácejí hodnotu. Ti, ke kterým dospějí jako k posledním, ztrácejí nejvíce, protože už po jistou dobu byli nuceni platit nové vyšší ceny, zatímco jejich příjmy se ještě nezvýšily na novou úroveň. Toto přerozdělování je proto velmi nerovnoměrně a nelze přesně předvídat, kdo jím bude nejvíce obohacen.

Nejprve se peníze objevují v bankovním sektoru. Takzvané mocné peníze, z anglického high-powered money, vytváří sama centrální banka. Ta je může zapůjčit státu a také komerčním bankovním domům. Ty nad nimi vytvoří samy mnohonásobek původního objemu, viz bezhotovoností peníze. Proto stát a bankovní sektor vždy z inflace profitují. V dalším kroku se peníze dostávají ve formě úvěrů do oběhu. Kdokoliv si půjčí, tak získává nové peníze za nižší úrok, než jaký by převládl na svobodném trhu. Naopak ti, kdo své peníze spoří, jsou ochuzeni, nižší úrok je připravuje o část výnosu.

Nejtvrději inflace dopadá na lidi, kteří z nějakého důvodu nemohou změnit podmínky smluv, které uzavřeli. Mohou to být například penzisté, kterým nejsou důchody zvyšovány spolu s inflací. Též různé dlouhodobé smlouvy, ve kterých při podpisu nebyla zabudována inflační doložka, mohou přinést jedné straně ztrátu. Ochraně proti takovým změnám se říká indexace cen. Z toho také plyne, že negativní dopad má zejména neočekávaná inflace. Čím méně ji jednotlivé subjekty na trhu předpokládají a čím méně tedy přizpůsobují své počínání inflaci, tím horší jsou pro ně její následky.

Inflace způsobuje, že cenový systém přestává plnit svou roli. Jsou to právě ceny, které informují každý subjekt na trhu o relativní vzácnosti různých statků. Inflace tyto signály narušuje.

Přerozdělování bohatství provází proměna celé struktury ekonomiky. Ti, kdo získávají, mají jiné preference než původní majitelé peněz. Jejich spotřeba je odlišná a proto se musí celé hospodářství této změně přizpůsobit. Změna rychlosti tisku peněz tedy je proto s jistým zpožděním doprovázena odpovídající proměnou struktury různých odvětví.

V okamžiku, kdy dojde k rychlé kontrakci objemu peněz v ekonomice, nastává recese. Lidé a podniky náhle v důsledku deflace postrádají hotovost. Mnoho projektů, které se dříve zdály být výhodné, musí být ukončeno. Zastavení inflačního přerozdělování představuje konec odčerpávání peněz z rukou držitelů hotovosti, ti se tedy opět navrátí ke své původní spotřebě. Z toho plynoucí nutnost strukturních změn dále přispívá k prohloubení šoku. Pokud nedochází k dalším narušením, zhruba po šesti měsících až roce se hospodářství zotavuje, adaptuje se na nové podmínky. V ten okamžik však obvykle bankovní systém začíná opět produkovat nové peníze.

Metody inflace

Způsob, kterým je zvyšováno množství peněz, záleží na tom, co penězi je. Pokud je to nějaký drahý kov, nelze jeho množství zvyšovat snadno, protože musí být nejprve vytěžen, což je nákladný proces. Tomu je možné se vyhnout tak, že drahý kov nahradíme nějakým levnějším. Tak obvykle v historii probíhalo znehodnocování měny. Jednotlivé mince byly stahovány z oběhu a nahrazovány jinými, ve kterých byl zvýšen obsah například mědi na úkor zlata nebo stříbra. Ten, kdo takovou záměnu mincí provedl, dosáhl čistého zisku, který odpovídal množství měnového kovu, o který připravil nové mince, šlo o tzv. seigniorage. Samozřejmě si lidé všimli, že nová mince je lehčí, protože levnější kovy obvykle mívaly nižší hustotu, také se proto hovoří o zlehčování měny.

Jsou-li penězi papírové bankovky, lze je natisknout mnohem snáze, je to také nepoměrně levnější. Cena nové ražby mincí je vysoká, zatímco papír, barva a tiskárna se dají opatřit mnohem laciněji. Proto inflace papírových peněz dosahovala skutečně ohromných rozměrů, které svět metalického měnového standardu neznal. Hovoříme o hyperinflaci. Případů takového nezřízeného tisku bankovek lze najít vícero, nejznámější jsou francouzské asignáty, americké greenbacky a samozřejmě německá marka po první světové válce.

Nejmodernější techniky provádění inflace jsou ještě snazší a levnější. Díky bankovnímu systému částečných rezerv a díky existenci centrální banky už není třeba nové peníze ve většině případů ani natisknout. Formu bankovek na sebe bere jen malá část celkového množství peněz, zatímco zbytek existuje pouze jako záznamy na bankovních účtech. Pouze pokud komerční banka má nedostatek hotovosti, hovoří se o nedostatku likvidity, získá ji nějakým způsobem od centrální banky, o které se pak hovoří jako o věřiteli poslední instance.

Projevy inflace

Projevy inflace jsou např. vynucený růst úspor, existence nedostatkového zboží. Příznaky inflace nejsou omezeny jen na oblast růstu cen. Podněty k růstu cen mohou vycházet jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Rozlišujeme pak poptávkovou a nabídkovou inflaci.

V mnoha případech je vzestup míry růstu mezd vztaženy k průměrnému růstu produktivity ekonomiky. Průběh inflace provází rytmus zvyšování mezd. Příklad z oblasti zahraničního obchodu: následkem zdražení vývozu oproti dovozu se zhoršuje platební bilance, a tím se zmenšují devizové rezervy. Samozřejmě zde působí i příznaky finanční, jako je zvýšení rychlosti oběhu peněz.

Pozornost zasluhují další dva příznaky inflace a to její intenzita a doba jejího trvání. Intenzita znamená, že inflace se z počátku „skrytě plíží“ (tzv. plíživá inflace), aby se potom ve­lice rychle dostala do svého maxima. Rychlost tvoří jeden z prvků, které vysvětlují, jak je inflace vnímána ekonomickými subjekty. Rychlost je pociťována silněji než inflace trvající delší čas. Co se týče trvání inflace, může jít o rychlý vzestup cen nebo v jiných případech je vzestup cen daleko delší. Je sice pomalejší, ale zato déle trvá.

Při plánování dlouhodobých investic je třeba s inflací počítat. O tom, jakou míru inflace předpokládat do budoucna, se lze řídit jednak odhady inflace, které jsou zpracovány odbornými institucemi, a dále jako maják slouží chování centrální emisní banky. Pokud je známo, o kolik procent hodlá centrální banka zvýšit objem peněz za rok, je to významné vodítko. Zvýšení objemu peněz, které neodpovídá zvýšení objemu produkce v celé ekonomice, je opět signálem možné inflace. V tržních ekonomikách se tyto údaje běžně zveřejňují a majiteli peněz jsou bedlivě sledovány. Dalším průvodcem inflace je dále i vzestup úrokové míry. Zvýšení úrokové míry je obvykle reakcí centrální banky na vzrůst inflace, vedou k nižšímu objemu produkce nových peněz.

» » Hyperinflace » »

 

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.