HIV (z angl. Human Immunodeficiency Virus, virus lidské imunitní nedostatečnosti) je obalený RNA virus náležejícím mezi retroviry, což je skupina virů mající schopnost vytvořit podle své RNA řetězec DNA a ten vložit do genomu hostitelské buňky. Způsobuje nemoc AIDS z anglického výrazu pro „syndrom získané imunitní nedostatečnosti“.

Popis viru HIV

Částice HIV sestávají z molekuly RNA, enzymu reverzní transkriptázy (je zodpovědná za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené o glykoproteiny gp120 a gp41, sloužící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní.

Způsoby přenosu a prevence

Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem), a z matky na dítě. Běžný kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko. Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ranou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělesné tekutiny patří:

1. Krev, včetně krve menstruační a některých krevních derivátů, představuje největší riziko.
2. Sperma
3. Poševní sekret

Virus se v nebezpečných koncentracích nachází i v mozkomíšní tekutině a mateřském mléku, může se vyskytovat v preejakulační tekutině. V nízkých koncentracích byl nalezen i ve slinách, slzách a moči - koncentrace je zde však natolik nízká, že nepředstavuje reálné riziko nákazy. Riziko však významně stoupá, pokud jsou tyto tekutiny smíšeny kvůli zranění s krví. V potu virus nalezen nebyl.

Přenos krví

Krev je z hlediska přenosu nejnebezpečnější tekutinou. Rizikové jsou zejména použité injekční jehly, ať už sdílené mezi narkomany nebo opakovaně používané v zemích se zaostalým zdravotnictvím. Důsledné používání jednorázových jehel je z hlediska prevence nutností. Přenos krevní transfůzí je dnes díky testování krve vzácný, stále k němu však občas dochází. Riziko představují i orgánové transplantace. Velkému riziku je vystaven zdravotnický personál manipulující s krví.

Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.

Sexuální přenos

Sexuální přenos byl zaznamenán z ženy na muže, muže na ženu, muže na muže i ženy na ženu. K přenosu může docházet při análním, vaginálním i orálním styku, případně jakékoliv jiné praktice, během které dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Anální styk je významně nebezpečnější než vaginální, orální styk je nebezpečný nejméně. Vaginální styk představuje vyšší riziko přenosu z muže na ženu než naopak (žena je vystavena většímu množství tekutin partnera než muž, sperma obsahuje vyšší koncentrace viru než vaginální sekret, žena je tekutinám vystavena déle a větší plochou sliznice). I v případě análního styku je většímu riziku vystaven příjemce.

Pravděpodobnost přenosu HIV infekce při jednotlivém nechráněném sexuálním styku záleží na řadě faktorů, jako je druh styku, aktuální množství viru v nakaženém partnerovi, současná nákaza další pohlavní chorobou (zvyšuje riziko přenosu) atd. Pohlavní styk během menstruace je vzhledem k přítomnosti krve rizikovější. Zatímco při vaginálním styku je pravděpodobnost přenosu z muže na ženu jedna ku několika stům až tisícům, v případě análního styku může být až jedna ku několika málo desítkám.

Líbání rizikové není, za předpokladu že ústa nejsou poraněná.

Riziko nákazy významně snižuje kondom, je-li správně použit, a partnerská věrnost. Rizikové je časté střídání partnerů. Ostatní formy antikoncepce (například hormonální) při styku ochranu před nákazou neposkytují. Po nechráněném styku s neznámým partnerem, avšak v dostatečném časovém odstupu nutném pro správnou diagnózu, je vhodné u lékaře podstoupit krevní testy na přítomnost viru. Nákaze tak již samozřejmě nelze zabránit, ale lze zabránit nákaze dalších partnerů a včasnou léčbou zlepšit prognózu nemoci.

Přenos z matky na dítě

K přenosu viru HIV z matky na dítě může dojít jak během vlastního těhotenství, tak během porodu. K přenosu tak dochází v 15 – 30 % případů. Vhodnou antivirovou léčbou během těhotenství a porodem císařským řezem, lze toto riziko významně snížit (1 %). Další riziko přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky, mají-li možnost, měly vyvarovat.

Chování viru v organismu

Virus v organismu napadá primárně CD4+ buňky,[1] což je typ T-lymfocytů odpovídajících za řízení imunitní odpovědi. Inkorporuje se do jejich jádra a čas od času se namnoží, obvykle v případě, kdy je organismus nějak oslaben, a infikuje další buňky. Imunitní systém napadeného zpočátku reaguje na každou větší produkci částic tvorbou velkého množství protilátek, takže infekce zpočátku připomíná zákopovou válku, kdy virus občas udělá krůček vpřed a zase se chvíli nic neděje. A další krok. Jeho postup je pomalý, ale nezadržitelný.

Posléze dochází k tomu, že odpověď imunitního systému na podnět (infekci, zhoubné bujení) je vzhledem ke klesajícímu počtu CD4+ buněk stále váhavější – přichází opožděně (infekce má čas se pořádně rozvinout, nádorek rozrůst) a trvá zbytečně dlouho (je opožděně vypínána, což značně vyčerpává organismus). Posléze se potíže nakumulují, špatně fungující systém se nejdříve přetíží a nakonec zhroutí. V posledních fázích je tento proces podpořen extrémním vyčerpáním organismu, který musí vyvinout nezměrné úsilí na zvládnutí i té sebemenší infekce. U nemocného propuká AIDS a virus se začíná masivně šířit organismem. Nyní již napadá i další buňky – makrofágy, nervové buňky a další.

Testy HIV

Test HIV či testování na HIV je laboratorní proces, během kterého je laboratorně vyšetřena žilní krev jedince na protilátky proti viru HIV v podobě anti HIV1 a anti HIV2. Je složena z odběru krve pomocí injekční stříkačky a následného laboratorního rozboru.

Na test se doporučuje jít 2 až 3 měsíce po rizikové události, jelikož lidské tělo potřebuje čas na vytvoření protilátek, které má test odhalit. Tři měsíce je průměrná doba potřebná k vytvoření dostatečného množství protilátek pro detekci laboratorními testy.

Doporučuje se, aby na testy HIV chodili lidé, kteří se pravidelně vystavují rizikovému pohlavnímu styku (orální sex, soulož bez kondomu atd.) s osobou, u které nemají jistotu, 2 až 3 měsíce po náhodném sexu s cizí osobou, či před vznikem dalšího sexuálního vztahu, aby partneři měli vzájemnou jistotu. Další možnou cestou nákazy je sdílení stříkačky, jehly nebo dalších pomůcek (včetně roztoku drogy) u injekčních uživatelů drog. Nákaza virem HIV se přenáší také vertikálně, tj. z matky na plod (během těhotenství, porodu nebo kojení), proto je v ČR zavedeno povinné testování těhotných na přítomnost viru HIV. Mezi další rizikové činnosti z hlediska nákazy virem HIV patří také tetování, piercing, sdílení žiletky nebo zubního kartáčku s HIV pozitivní osobou.

Testování v Čechách a na Moravě

V Česku jsou testy HIV prováděny na všech krajských hygienických stanicích.[3] Vyšetřování na přítomnost viru HIV se povinně provádí u dárců krve, tkání, orgánů, spermatu a mateřského mléka při každém darování. Bez testu není darování přípustné.

Bez souhlasu fyzické osoby je možné provést test na virus lidského imundeficitu (HIV) (a) u těhotných žen, (b) u fyzické osoby, která má poruchu vědomí a u níž vyšetření na HIV je významné z hlediska diferenciální diagnostiky a léčení bez provedení tohoto vyšetření může vést k poškození jejího zdraví, (c) u fyzické osoby, které bylo sděleno obvinění z trestného činu ohrožování pohlavní nemocí včetně nemoci vyvolané virem lidského imunodeficitu nebo z trestného činu, při kterém mohlo dojít k přenosu této nákazy na jiné fyzické osoby, (d) u fyzické osoby, která je nuceně léčena pro pohlavní nemoc.

V ostatních případech lze vyšetření na virus lidského imunodeficitu provést jen se souhlasem fyzické osoby.

Současně je většinou toto testování zpoplatněno poplatkem, který se pohybuje řádově v několika stokorunách v závislosti na pracovišti, kde jsou testy prováděny. Testy je možné podstoupit zcela anonymně anebo pod občanským jménem (v tomto případě mohou testy hradit zdravotní pojišťovny). Některá pracoviště provádějí testování v některé dny zdarma. Dle přání a schopnosti laboratoře je možné se dozvědět výsledky již za několik hodin (za příplatek) anebo nejčastěji do týdne od odběru krve. Nutná je osobní návštěva pro výsledky, po telefonu se zpravidla výsledky nesdělují. Výsledek testu je lékařským tajemstvím.

• Pozitivní výsledek znamená nákazu virem HIV, nikoliv onemocnění AIDS - to je diagnostikováno až na základě příslušného klinického vyšetření. Osoba s pozitivním výsledkem HIV testu je podrobně poučena o své diagnóze a o povinnosti chovat se tak, aby ostatní neohrožovala rizikem nákazy. Kontakt s jinou HIV pozitivní osobou zvyšuje pravděpodobnost rychlejšího a závažnějšího průběhu infekce. U HIV pozitivních těhotných matek je zahájena profylaktická léčba, která dokáže snížit riziko přenosu infekce HIV na plod.
• Negativní výsledek HIV testu znamená, že 3 měsíce před odběrem krve na laboratorní vyšetření nebyl HIV virus v organismu přítomen, nikoliv že pacient není v současné době nakažen, proto se doporučuje test po 3 měsících zopakovat.

Od roku 2003 je vyžadováno používání testů 4. generace, které jsou schopny objevit HIV Ab i p24 Ag.[5] Během odběru krve jsou testovanému položeny základní otázky ohledně možné nákazy a je seznámen s dobou, po které je možné virus objevit. Následně podepisuje dokument, že byl seznámen a že odpovídal pravdivě. Pokud by se zjistilo, že nikoliv nese právní následky a je vyřazen z evidence dárců.

Metody laboratorní diagnostiky

Základní laboratorní vyšetření využívají nepřímého průkazu infekce HIV - průkazu protilátek metodou ELISA. To znamená, že v krvi pacienta se nehledá přímo virus HIV, ale protilátky, které si na obranu proti tomuto viru organismus vytvořil. Tímto způsobem nelze infekci HIV prokázat ihned po nákaze. Protilátky se začínají tvořit již 2-3 týdny po vniknutí viru do organismu. Hladina protilátek dostatečná k detekci se však vytvoří přibližně až za 3 měsíce, do té doby mluvíme o tzv. diagnostickém oknu.

Přítomnost viru HIV lze prokázat také přímo – průkazem antigenu p24 (protein, který je součástí kapsidy viru) metodou ELISA, nebo průkazem virové RNA (ribonukleové kyseliny) pomocí PCR (polymerázové řetězcové reakce). Vyšetření na přítomnost proteinu p24 se využívá k odhalení časné infekce (před vytvořením protilátek), k vyšetření novorozenců HIV pozitivních matek a dále ke sledování vývoje onemocnění a účinnosti antivirové terapie.

Na vyšetření přítomnosti viru HIV v organismu lze kromě krve použít i další tělní tekutiny a to sliny, mozkomíšní mok nebo moč (tato vyšetření jsou ovšem méně spolehlivá).

Národní linka prevence AIDS

V rámci testování vznikla také Národní linka prevence AIDS, které je dostupná na bezplatném telefonním čísle 800 144 444. Na této lince je možné se zeptat na jakékoliv otázky ohledně HIV, na seznam pracovišť, otvírací doby atd.

Univerzální (plošné, všeobecné) testování na HIV

Do roku 2008 bránily univerzálnímu testování (dále jen UT) dvě okolnosti: Jednak nebyla příznivá cena testu, jednak nebyl dostatečně prokázán význam UT. Protože dnes lze pořídit test za cenu v řádu stokorun a protože nejnovějších výzkumů s pomocí matematických modelů může UT zásadně snížit šíření infekce HIV (a tím i onemocnění AIDS), je možné nadále označovat absenci UT jako nemorální nebo dokonce protizákonný stav. Podle studie zveřejněné v roce 2008 v renomovaném britském lékařském časopise The Lancet , je možné pomocí UT snížit počet pacientů, u kterých se plně rozvine AIDS, o neuvěřitelných 95 %. Vzhledem k inkubační době AIDS je možné předpokládat, že i nižší frekvence testů může zachránit mnoho lidských životů. Ještě i jednou za pět let má testování smysl. Každoroční UT však může pomoci i v nejvíce postižených zemích zvládnout šíření nákazy již v první dekádě.

Teorie o původu viru

HIV je vir, který je blízký příbuzný viru SIV způsobující nemoc podobnou AIDS u opic. Předpokládá se, že se na člověka přenesl ze šimpanzů a mangabeje bělokrkého. V současnosti jsou evidovány dva viry HIV, jedná se o HIV 1 a HIV 2, které se od sebe značně liší. Při prozkoumání genetického kódu HIV 1 se zjistilo, že jeho kód je příliš rozdílný, než aby vznikl pouhou mutací viru HIV 2. V současnosti se předpokládá, že HIV 1 se u lidské populace v izolovaných skupinách vyskytuje již po dlouhou dobu a že se jedná nejspíše o následovníka viru, který se nacháí u šimpanze. Oproti tomu HIV 2 je vir, který je relativně příbuzný s virem africké opice. V zatím neznámé historii došlo k přenosu tohoto viru, který byl u opice velice dobře snášen, na člověka. Jelikož se u člověka jednalo o nový vir, neměl vůči němu aktivní protilátky a jeho imunitní systém si s ním nebyl schopen poradit.

Rychlý nástup a rozšíření nemoci v populaci je nejspíše spojeno s novými možnostmi a možností snazšího cestování. Výzkumy naznačují, že viry HIV jsou již velice staré a že se v přírodě vyskytují dlouho.

Konspirační teorie

Jelikož onemocnění HIV se objevilo poměrně rychle a znenadání, objevila se celá řada spekulací, která se snažila rychlý nástup této nemoci vysvětlit lidskou činností respektive jako výsledek armádních pokusů a stal se i nástrojem souboje hlavních mocností 20. století. Například Pavel Alexandrovič Jefremov se od roku 1978 v moskevském ústředí KGB podílel na vymýšlení různých dezinformací - například vytvořil fámu, že virus HIV byl uměle vytvořen v americké vojenské laboratoři. O teorií umělého původu HIV mluví mimo jiné nositelka Nobelovy ceny Wangari Maathai.

V současnosti jsou konspirační teorie o umělém původu viru většinou vědecké obce odmítány, jelikož v době prvních zdokumentovaných případech výskytu HIV nebyla technologická vyspělost lidstva na takové úrovni, aby umožňovala složitou genovou manipulaci s virem a výrobu nového viru.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.