Zjeveni svatého Jana je poslední knihou Nového zákona. Podle prvního řeckého slova αποκάλυψις (apokalypsis, „zjevení, odhalení“) se často nazývá Apokalypsa, avšak tento termín dnes označuje celý literární žánr, jehož je Janovo zjevení jen jedním, i když nejznámějším představitelem, který mu dal i jméno.

Název, autor a vznik

Zjevení je asi nejobtížnější a nejkontroverznější kniha Nového zákona a během asi 1900 let své existence byla také velmi rozdílně vykládána. Hrála velmi významnou úlohu v dobách zvratů a přelomů, zejména v pozdním středověku, například ve spiritualitě Karla IV. a v husitském hnutí. Kniha začíná slovy Αποκάλυψις Ίησου Χριστου, tedy „Zjevení Ježíše Krista (které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům…)“. Jan je jen vidoucím, prorokem, který toto zjevení („Ježíšovo“ nebo „o Ježíši“) napsal; jen v tomto smyslu lze hovořit o "Zjevení Janovu".

Zjevení Janovo je jako ostatní knihy Nového zákona psáno řecky.

Autor sám sebe v knize čtyřikrát nazývá Janem. Podle staré církevní tradice byl ztotožňován (od dob Justina Martyra +165) s apoštolem Janem, synem Zebedeovým, autorem 4. evangelia a tří janovských listů. Ovšem hned od počátku byl tento názor zpochybňován. Již ve třetím století Dionýsos z Alexandrie upírá sepsání knihy Zjevení apoštolu Janovi. Především proto, že styl, jazyk a teologie se výrazně liší od Janova evangelia a listů. Silně semitizujicí řečtina ZJ ukazuje, že autor píše řecky, ale myslí hebrejsky. Je tedy velmi pravděpodobné, že autorem byl nějaký židovský křesťan. Podle sedmi listů maloasijským církvím musel zároveň toto prostředí dobře znát a být v něm značnou autoritou. I když obsah listů pochází od samého Krista, je to jeden z prvních projevů nadřazené autority v křesťanské církvi, jež může místním biskupům vytýkat jejich chyby. Autor nemůže být totožný ani s Janem Presbyterem, o němž se zmiňuje biskup Papias († kolem 140). Podle Papia přichází totiž tento presbyter Jan do Malé Asie nanejvýš příležitosně a sotva proto měl dost času k sepsání apokalyptického spisu určeného sedmi církvím. V odborné literatuře se tedy pro autora užívá označení Jan Teolog či Jan z Patmu.

Jan píše svou knihu na ostrově Patmos, což je malý řecký ostrov v Egejském moři, který leží asi 70 km od Milétu. Zde byl Jan ve vyhnanství, jak sám píše ...pro Boží slovo a pro svědectví.

Podle církevního učitele sv. Ireneje kniha vznikla za císaře Domitiána, pravděpodobně v letech 94-95. To nepřímo potvrzuje i situace, která podle knihy zavládla v některých maloasijských církvích, kde počáteční nadšení pro Krista již vychladlo. V této době také kvetl císařský kult, který je v knize odsuzován.

Obsah

Kniha je adresována "sedmi církvím" v Malé Asii, kterým Jan vyřizuje Boží zjevení, které obdržel, když se se ocitl na ostrově Patmos kvůli svědectví Ježíše Krista. Zda tam byl ve vězení či vyhnanství pro víru, anebo na misijní cestě, není zřejmé.

Jan představuje celou knihu jako jedno velké zjevení, kterého se mu dostalo "v den Páně" (Zj 1,10; interpretováno obvykle jako neděle, ale podle některých sobota) na ostrově Patmos. Po slavnostním úvodu (Zj 1,1-20) dostává Jan příkaz napsat sedm listů, v nichž posuzuje sedm sborů v Malé Asii: v Efezu, Smyrně, Pergamu, Thyatirách, Sardech, Filadelfii a Laodikeji (Zj 2,1-3,22). Do jaké míry se jedná o skutečné dopisy, není jasné.

Poté následuje dlouhá řada velmi působivých obrazů a obrazných událostí, jež mají čtenářům odhalit (řecky apokalyptein) budoucnost, jež je čeká. Vykladači se různí v tom, jak tyto obrazy chápat. Jisté je, že celá kniha Zjevení je hluboce inspirována Starým zákonem. I když v celé knize snad není jediný přímý citát ze Starého zákona, celá kniha je sbírka parafrází a přepracování starozákonních motivů a obrazů.

Známými obrazy ze Zjevení jsou např. čtyři jezdci (kap. 6), 144 000 spravedlivých vykoupených (kap. 7), dva svědkové, kteří jsou zabiti a pak vstanou z mrtvých (kap. 11), žena oděná sluncem a ohrožená drakem, který chce pohltit dítě, které má porodit (kap. 12), dravé šelmy vládnoucí světu a číslo, kterým jsou označeni jejich uctívači (kap. 13, o žádném "čísle Antikrista" však Zjevení nehovoří), rozhodující bitva u Armageddonu (Zj 16,16), odsouzení nevěstky opilé krví mučedníků a pád Velkého Babylónu (kap. 17-18), beránkova svatba (kap. 19), tisíciletá říše Kristova (kap. 20), nebeský Jeruzalém (kap. 21-22).

Právě těmito obrazy se v evropské historii znovu a znovu inspirovala chiliastická a eschatologická hnutí, jež v nich často viděla přímý návod k jednání. Výzdoba hradu Karlštejna je inspirována knihou Zjevení, stejně jako Táborské hnutí a další. Dodnes se objevují pokusy vykládat velké dějinné události ve světle této knihy.

Typy interpretací

Různé výklady této knihy lze uspořádat do několika skupin.

Minulý (Préteristický) výklad

Učí, že Zjevení má vztah pouze k událostem v té době, kdy byla napsána. Když pisatel mluví o budoucnosti a soudech, vyjadřuje prostě své mravní rozhořčení nad zlořády přítomné doby. Tento výklad má své přednosti v tom, že dává Zjevení do souvislosti s myšlením a událostmi vlastní doby. Jeho slabostí však je, že nedovoluje, aby kterákoliv část knihy byla vyložena jako proroctví o budoucnosti.

Všeobecný výklad

Vidí v knize symbolický obraz stálého boje mezi dobrem a zlem, mezi křesťanstvím a pohanstvím. Zjevení nemá být ztotožňováno s žádnou historickou událostí ani v minulosti ani v budoucnosti, mají význam všeobecný.

Historický výklad

Tento výklad chápe proroctví knihy Zjevení jako popis událostí, z hlediska Janova budoucích, od Kristovy smrti nebo od nástupu křesťanství v římské říši až do konce světa. Popisují tedy běh dějin světa a církve. Historický výklad se tedy snaží objevit to místo v průběhu Zjevení, kde se dnešní doba právě nachází. Ztotožňují přitom různé obrazy ze Zjevení s konkrétními událostmi v dějinách.

Za otce historického výkladu se většinou pokládá cisterciácký mnich a opat Jáchym z Fiore v Kalábrii (1135-1202); i když sám Jáchym nebyl pravým historicistou a naopak historické výklady Zjevení se vyskytovaly i před ním, znamená jeho teologie "třetího věku" Ducha svatého zlom v interpretaci Zjevení.

Futuristický výklad

Podle „futuristů“ (z lat. futurus, budoucí) popisuje Kniha Zjevení výlučně nebo ve velké míře události, které nastanou na konci časů. Většinou jsou to vykladači s pesimistickým náhledem na svět, kteří předvídají blížící se konec světa plný utrpění a násilí, kdy Bůh ztrestá hříšné lidstvo za všechny jeho hříchy, ale zachrání přitom malou hrstku věrných.

Na futuristickém a doslovném pojetí Zjevení staví mimo jiné milenarismus a chiliasmus, které před koncem světa očekávají nástup blažené tisícileté Kristovy říše. S tím jsou spojeny také četné snahy o vypočítání konce světa, které se objevují v průběhu celých evropských dějin. Pokusy uspíšit zkázu světa, aby mohla nastat tisíciletá říše, vedly občas především v lidových vrstvách k revolučním násilným vlnám.

Idealistický výklad

"Idealisté" chápou slova Zjevení jako popis a vyjádření toho, že Kristus vládne dějinám. Zjevení podle nich popisuje „mechanismus dějin“, jak funguje svět a jak se vůči němu staví Kristus/Bůh; a jak se ke světu a k jeho dějinám má postavit křesťan.

Další výklady

Kromě těchto nejobvyklejších výkladů (a různých jejich kombinací) se vyskytují samozřejmě i výklady nezařaditelné do výše uvedených kategorií. Mimo jiné sem patří i jedny z nejstarších výkladů, např. Órigenův postoj ke Zjevení. Órigenés používal text Zjevení jako pramen pro christologii a další aspekty svého učení, nechápal je – zdá se, nedochoval se žádný komentář Órigena na Zjevení – ve smyslu popisu dějin či dějinných událostí.