Nucené vysídlení Němců – nebo také vyhnání – je jedním z označení pro masové deportace německého obyvatelstva z Československa, především z území Sudet, k němuž došlo po 2. světové válce v letech 1945 – 1946. Vyhnání němců byl jeden z nejhorších zločinů československého státu.

Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce; řešení komplikované národnostní skladby a z nich pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“. Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl např. francouzský sociolog Bernard Lavergne. Tato metoda byla skutečně použita, a to při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně. Jednalo se však v meziválečné Evropě o výjimečné řešení. Problémy komplikovaného národnostního složení byly spíše řešeny soustavou tzv. ochrany minorit (opatření versaillské konference). Myšlenkou odsunu Němců z Československa se též zabývala britská vláda.

Protiněmecké nálady narůstaly v domácím a zahraničním odboji i většině české společnosti postupně v průběhu války a německé okupace českých zemí a vrcholily v květnu 1945, kdy se zdálo další česko-německé soužití jako nemožné. V domácím odboji se myšlenka totálního odsunu objevila bezprostředně po Heydrichiádě v roce 1942 a tento postoj již nebyl do konce války revidován. K zesílení protiněmeckých nálad bezprostředně před koncem války přispěly nejvíce závěrečné válečné operace na českém území, které vedl německý polní maršál Schörner, a také návrat vězňů z koncentračních táborů spolu s postupným odhalováním nacistických zločinů.

Exilová vláda

V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a rozhovorů, které od 3. září 1939 vedl v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem. V červenci 1942 došla k závěru o nutnosti transferu německého obyvatelstva celé střední a jihovýchodní Evropy britská vláda a následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby se při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců. V červnu 1943 dali souhlas k celkovému odsunu Roosevelt a Stalin a v prosinci 1943 vedení KSČ.

Některými historiky bývá připisováno autorství myšlenky deportace prostředí pomstychtivých maloměšťáků, kteří se etablovali jako československá exilová vláda v Londýně. Při čtení Benešových Pamětí, kde se autor tomuto tématu poměrně obšírně věnuje, a píše, že si na začátku války stanovil politickou směrnici zásadního řešení problému, jež bude muset zůstat naším nezměnitelným cílem, jak v této nové politice, tak i po ní, a které se pak podle poměrů přizpůsobovalo válečným událostem, tezi Benešova autorství podporovali autoři z tábora jeho přívrženců i odpůrců. Odsun začal fakticky ještě před koncem války evakuací mnoha sudetských Němců před postupující frontou. K samotnému vyhánění začalo docházet již v průběhu tzv. Květnového povstání, při kterém také začaly brutální útoky na Německé civilisty a někdy i vojáky. Podle odpůrců odsunu to měly na svědomí krvelačné projevy tehdejších představitelů státu.

Role Edvarda Beneše

Edvard Beneš přemýšlel o odsunu ihned po odchodu do exilu a stál v čele týmu (exilové vlády), který ji postupně během války prosadil. Až do roku 1942 neměl jasno v otázce, kolik Němců by mělo být odsunuto. Věděl však, že k takovému kroku budou Češi potřebovat alespoň tichý souhlas velmocí. Z počátku považoval deportaci tří a půl milionu lidí za nemožnou. Během války taktizoval. Počet lidí k transferu různě zvyšoval a snižoval. Wenzl Jaksch v roce 1944 přirovnal periodická vzedmutí a útlumy rozsahu plánovaného vysídlení ke hře na tahací harmoniku. Z počátku byli spojenci k deportaci zdrženliví. Edvard Beneš požadoval něco, co bylo pro mnohé tehdejší představitele pochybné. Například Lord Curzon řekl, že je to skrz na skrz podlé řešení, za které bude svět v příštích sto letech těžce pykat. Jak se uvádí výše, Benešovi se nakonec v roce 1943 podařilo částečný souhlas získat. 3. dubna 1943 byl Beneš přijat Winstonem Churchillem. Churchill s Benešem souhlasil v tom, že transfer obyvatelstva bude nejspíše nutný. Neměl však na mysli deportaci, spíše umožnění dobrovolného odchodu. Transfer obyvatelstva je nutný. Kdo chce opustit pobaltské státy, může jít. Stejně tak z Východního Pruska, pokud připadne Polákům a taky ze Sudet. Dostanou krátkou časovou lhůtu, aby si mohli vzít to nejnutnější a jít. Doufám že to prosadíme u Rusů. Tento postup se osvědčil v Turecku a Řecku a osvědčí se také nyní, řekl Churchill Benešovi. Poté Beneš odcestoval do Spojených států Amerických. I Roosevelt transfer akceptoval. Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. Šlo možná jen o pokusný balonek, protože o tomto čísle s Rooseveltem nemluvili. V září se Beneš vrátil ke dvou milionům.

Zatím neměl Beneš souhlas od Sovětů. 11. prosince 1943 byli se Zdeňkem Fierlingerem a Jaromírem Smutným přijati J. V. Stalinem. Beneš na jednáních zdůrazňoval, že některé problémy ještě neprojednal s Angličany a Američany, neboť chce nejprve znát stanovisko Sovětů. Jeho náklonnost k SSSR byla zapříčiněna zklamáním, kterého se mu dostalo od Anglie a Francie, když s Hitlerem podepsali Mnichovský diktát Československu. Politici se shodují, že Německo je třeba rozbít. Beneš počítá s tím, že v důsledku deportace bude muset proběhnout sociální revoluce. Těmito jednáními se Stalinem nastavil Beneš výhybku na velmi těsné přimknutí své země k SSSR. Vývoj po válce se má ubírat v podstatě směrem ku komunismu. Chci, aby reparace byly uskutečněny tak, že majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci od nás dostanou potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. (...) Budeme konfiskovat v zemi závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát, aby z toho nevznikly nemožné boje, tak všechno převezme stát. Bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak totéž žádat od Čechů. (...) Transfer německého majetku bude počátkem této nacionalizace. Chápete tudíž, co to pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.

V roce 1943 nechal Edvard Beneš svého ministerského předsedu podepsat Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci ještě před tím, než se Stalinem a Molotovem jednal. Od té doby Benešova slova často směřují k tomu, že to či ono bude s Brity nebo Američany vyjednáno definitivně až potom, co se Rusové s Čechy dohodnou. Beneš takto nasměroval Československo směrem k SSSR, což je nutno chápat v kontextu s pocitem zrazení po Mnichovu. Edvard Beneš již západním velmocem nevěřil tak, jako dříve. Kritici mu vyčítají neprozíravost. Rusko na počátku války stálo na straně Hitlera. Své spojence běžně napadalo nebo anektovalo. Podle kritiků Beneš mohl vědět, že ohledně Ruska platí: Smlouvou o přátelství to začíná a okupací končí, což se v případě Československa 21. srpna roku 1968 skutečně naplnilo.

Cílem Beneše a exilové vlády bylo mít z Československa stát pouze Čechů a Slováků. Maďaři z jihu Slovenska mají být taky vyhnáni, jako tzv. nebezpečná menšina. Slováci nemají být kladeni na roveň s Němci a Maďary. Potrestáni budou pouze viníci. Beneš si uvědomuje, že není dobré, aby otázka potrestání Slováků byla řešena mezinárodně. Zároveň si je vědom, že by mohl někdo vnitropoliticky zneužívat, že Češi trestají Slováky. Přál bych si, aby vaše vláda naléhala na naši vládu, žádal od Molotova, aby všichni na Slovensku, kdož jsou vinni válkou proti SSSR, byli potrestáni. Chci aby jste přátelským způsobem na nás žádali, abychom velmi přísně potrestali ty, kdož zavinili deklaraci války. (...) Chci, aby to byla jen otázka mezi námi a vámi. Já nechci, aby slovenská otázka byla otázkou mezinárodní. Bude to jen naše vnitřní věc. Záleží mi na tom, aby se nemohlo zneužívat vnitropoliticky, že Češi trestají Slováky. Proto vás žádám o vaši pomoc.

Beneš líčil vysídlení jako určitý druh bezpečnostního opatření. Jako ochranu před spontánní odplatou. Nedá se však říci, že by se snažil vášně utlumovat. Spíše naopak. Buďte ujištěni, promlouval Edvard Beneš 27. října 1943 v rozhlase, že také naše vojsko přijde v pravý čas ze zahraničí. (...) To bude skutečný den odplaty. Přátelé, hovořím k vám důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás napsán krví. 12. května 1945 v Brně ve svém projevu prohlásil: Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný, velký, lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. (...) Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat. S touto prací bylo započato ihned. Již za pár dní museli všichni Němci bez ohledu na vinu či nevinu nosit bílou pásku. Zde se postupuje zcela bezohledně, ať jde o dítě či ženu, ať je člověk rudý nebo modrý, všechno je jedno. Jsi prostě Němec a jako takový jsi míň než pes.

Kritici často nasazují Edvardu Benešovi psí hlavu. Z Edvarda Beneše činit univerzálního strůjce a organizátora deportací a podněcovače násilí nelze. Je třeba mít na paměti, že Edvard Beneš byl představitelem exilové vlády. Prosazení deportací byl jednak výsledek práce týmu lidí (exilové vlády), v jehož čele stál. Odsun odsouhlasili představitelé SSSR, Anglie i USA. Je samozřejmé, že svůj cíl by nikdy nemohl zrealizovat, kdyby neměl podporu velmocí i lidí doma. Podle Beneše a jeho exilové vlády dávala krutost nacistického režimu, který expandoval z Německa, představitelům mocností i domácímu odboji morální právo k rozbití Německa, ale uz ne k deportacím Němců a zúčtování. Kritici i obhájci odsunu se shodují, že zdvihání nacionalismu, rasismu nebo náboženského boje je hra s ohněm.

Kritici vyčítají Edvardu Benešovi, že zemi otočil směrem k SSSR a komunismu. Jednoznačná orientace na SSSR je patrna i v Košickém vládním programu. Dokument se obdivuje Rudé armádě a zavazuje Československou vládu, že armádu reorganizuje podle sovětského vzoru. Bude mít stejnou výzbroj i výcvik. Zestátňují se rozsáhlé majetky nejen Němců. Znárodněn je film i většina průmyslových závodů. Řízení odsunu je svěřeno do rukou komunistů. Radikální nacionalismus a důsledná politika vyvlastňování patřily ke zbraním, kterými komunisté získávali nové příznivce. Díky organizaci odsunu za nimi kromě slov stály i činy. Po volbách v roce 1946 se stala KSČ nejsilnější stranou ve všech pohraničních okresech. (Možná proto ojedinělí oponenti Ústavu pro studium totalitních režimů vyčítají, že pokud ve svém výzkumu vynechá dobu mezi léty 1945 a 1948, nelze od něj očekávat, že se veřejnost ohledně historie komunismu dozví něco nového.) Obhájci Edvarda Beneše namítají, že sice byl v čele tehdejšího státu, ale síla, kterou disponoval byla malá. Komunisté nabírali na síle v podstatě nezávisle na činnosti Edvarda Beneše, který navíc byl již starý a nemocný. Kritici tvrdí, že nebýt odsunu, nemusel tu být komunismus. Obhájci jsou přesvědčeni, že nebýt odsunu, byly by zde neustálé střety a konflikty. Jedno je jisté. Odsunem etnická, česko-německá nenávist vrcholí a dnes jsou vášně vyhaslé.

Odněmčení

Doba druhé světové války byla dobou vypjatého nacionalismu. Celým národům se přiřazují lidské vlastnosti. Kolektivní vina, pocity i tresty podle klíče etnické příslušnosti se v té době na obou stranách války považují za něco normálního. Dlouholetá vzájemná nenávist Čechů a Němců dosahuje vrcholu. Představitelé obou stran se snaží dosáhnout etnické čistoty. S Nacistickým řáděním sílí nenávist k Němcům a ke všemu Německému. Tato nenávist je živena i odbojem a exilovou vládou. Po vyhnání Němců z Československa volá ilegální časopis V boj už v březnu 1940, tedy rok po začátku okupace. Linie je jasně stanovena. Zúčtování do poslední kapky krve, do posledního haléře. V tomto čísle vyšel článek Co se má stát se sudetskými Němci, ve kterém se mimo jiné psalo: Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost. (...) A proto si musíme v obnovené republice zajistit budoucnost vykořeněním Německého elementu uvnitř hranic.

Velmoci sice souhlasili s odsunem za podmínky, že bude proveden humánním způsobem. Při odsunu však došlo k excesům. V Česku jsou tyto excesy obecně považovány za spontánní výbuchy hněvu. Na základě dnes známých faktů však lze o spontánnosti v některých případech pochybovat. Mnohých excesů se účastnili nejen partyzáni a revoluční gardy, ale i jednotky Československé armády. Nicméně tyto jednotky jednaly z vlastní iniciativy. Tato iniciativa byla podněcována projevy tehdejších představitelů státu. Vyžeňte a pobijte jich po skončení války co nejvíce, vyzýval tajemník Edvarda Beneše a pozdější ministr spravedlnosti Prokop Drtina v pražské Lucerně v polovině května roku 1945. Začneme s vyhnáním Němců hned. Použijeme všechny prostředky, před ničím neváhejme. Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.

Oponenti tvrzení o spontánních výbuších hněvu poukazují na okolnosti doprovázející Ústecký masakr, který vypukl nezávisle na čtyřech místech ve městě bezprostředně po výbuchu v Schichtovo závodech. Tento masakr páchali vojáci Československé armády, Revoluční gardy a Rudoarmějci, kteří sem podle některých svědectví přijeli den před tím vlakem. Tvrzení, že za výbuchem stojí například oddělení Z ministerstva vnitra, nikdy nebylo potvrzeno. Je známo i z jiných měst, že místní Češi místním Němcům spíše pomáhali. Zločiny měli často na svědomí lidé odjinud. Podle některých svědectví je možné, že některé excesy byly organizovány s cílem dokázat nevyhnutelnost odsunu. Slyšeli jsme, že se v Berlíně (nakonec to byla Postupim) má setkat velká trojka (zástupci SSSR, USA a Velké Británie), a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat, a to bez ohledu na sebevětší hospodářské ztráty. Tím úkolem se nijak netajili.

Zmizet měli nejen Němci, ale i názvy, které by je připomínaly. Oběžník ministerstva vnitra z 10. srpna 1945: Obnovení ústavněprávních poměrů a nové právní postavení Němců v zemi české a moravskoslezské vyžaduje, aby bylo do souladu s těmito změnami uvedeno také přejmenování ulic a veřejných míst. Ministerstvo vnitra žádá (...) aby byly odstraněny všechny názvy (...) připomínající dobu nesvobody, nacismus a jeho představitele, jakož i germanizaci a němectví a odstraněná jména nahrazena novými, vhodnými názvy. Odstraňovány byly i staré názvy, které s nacismem neměly nic společného. Například v Plzni byl přejmenován Saský most na Rooseveltův nebo Říšské předměstí bylo přejmenováno na Jižní, přestože tento název neslo již v době monarchie a s němectvím nemělo nic společného. Přejmenování se nevyhnulo ani názvům měst. Přejmenována byla například města Kyšperk, Německý Brod, Falknov nebo Frývaldov.

Statistika o deportacích

Podle předválečného sčítání žilo v ČS 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po 2. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 až 500 tisíc Sudetských Němců padlo jako vojáků wehrmachtu a SS na frontách 2. světové války, nebo bylo zabito při válečných událostech.

Podle některých zdrojů bylo do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 minimálně 700 tisíc sudetských Němců divoce vyhnáno anebo sami uprchli. Z toho jich cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a Slezska. Dalších cca 400 tisíc jich bylo vyhnáno při tzv. divokém odsunu. Dle údajů ze společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc. Mnoho lidí zahynulo nebo zmizelo až v Německu nebo Rakousku. Jsou známy případy, kdy se sudetští Němci stali obětí starousedlíků, kteří je považovali za příčinu války, při které o vše přišli.

Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz - pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. (Tato čísla se týkají transferů, které byly prováděny podle tehdejších právních norem a dle Postupimské dohody.) Ve vánočním projevu roku 1946 Edvard Beneš řekl: Letošní Vánoce nabývají obzvláštního významu a charakteru také tím, že je v naší vlasti slavíme poprvé bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný historický význam jsem již vícekráte poukazoval. (...) Touto skutečností byla zlikvidována jedna z velkých kapitol naší minulosti. Na území dnešního Česka zaniklo po roce 1945 cca tři tisíce obcí, mezi i okresní města jako například Doupov. Některé dnes připomínají pomníčky, jiné se nacházejí v nepřístupných VVP. Na internetu je těmto místům věnován například web Zanikleobce.cz. Zničení hospodářství v oblasti pohraničí byl očekáván, ale byl brán jako nutná daň za osvobození půdy od Němců. Přednosta pražského osídlovacího úřadu v roce 1947 napsal. Celý národ si byl vědom toho, že odsun musí být proveden, i kdyby měl v pohraničí růst plevel. Některá místa byla přeměněna na vojenské újezdy.

Počet vysídlených Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí. Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost tzv. národních hostů na konci 2. světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o Sudetské Němce).

Židé

Odněmčení Československa se nevyhnulo ani Židům nebo lépe lidem židovského vyznání, kteří se většinou hlásili k Německé národnosti. Pro Hitlera to byli Židé, pro Čechy Němci. Komukoliv, kdo se dopustil toho zločinu, že se přihlásil k němectví, nesmí být vrácen dům, podnik a majetek. O většinu majetku přišla například rodina Rudolfa Jelínka ve Vizovicích. Některé restituční spory se táhnou dodnes. (Například kauza vily Tugendhat.) V některých případech Židé, co se vrátili z koncentračních táborů, sundali žlutou hvězdu a navlékli bílou pásku. Do roku 1948 zmizelo z Československa 750 Židů neslovanské příslušnosti. Židů po holokaustu zbylo v Československu jen málo. V roce 1944 se Václav Kopecký nechal slyšet: S Židy, kteří se přihlásili k německé národnosti se musí jednat jako s Němci. Bojovat proti antisemitismu neznamená připustit likvidaci národního a slovanského charakteru republiky. Někteří Židé byli odsunuti. Jeden z pamětníků Brněnského pochodu smrti vzpomíná, že to byl zvláštní průvod na svátek Božího těla. Ochrnutý židovský chlapec musel s námi. Jako Žid proklet, jako Němec vyhnán. Nenávist nezná slitování.

I když o cíli vyčištění Československa od neslovanských obyvatel se mluví ke konci války stále častěji, nakonec naplněn není. Pohraničí je po odsunu dosidlováno Cikány, Rumuny nebo Maďary ze Slovenska.

Problém ztráty občanství

Občané německé nebo maďarské národnosti byli definitivně zbaveni občanství dekretem vydaným 2. srpna 1945. Českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti, kteří získali na základě předpisů cizí okupační mocnosti německou nebo maďarskou státní příslušnost, ztratili dnem nabytí této státní příslušnosti československé státní občanství. (Změna občanství byla automatická. Pouze v odstoupeném území žijící Češi si mohli na základě československo-německé mezivládní dohody české občanství uchovat. Mohli tak učinit opčním prohlášením, podaným na příslušném čs. konzulátě, což bylo možné do 15. března 1939, kdy začala německá okupace okleštěného zbytku Čech a Moravy.) Odpůrci odsunu namítají, že tato formulace je rozporná, neboť exilová vláda od počátku popírala platnost Mnichovské dohody. Uznání neplatnosti této dohody od samého počátku i smluv a nařízení vzniklých v této souvislosti exilová vláda nakonec dosáhla, jenže tím se stal neplatným i akt automatické změny občanství. Z tohoto faktu plyne další problém, který kritici připomínají. Problém reparací. Bylo-li tomu s Mnichovskou dohodou skutečně tak, odpustilo Československu Německu reparace na základě zabavení majetku svým vlastním občanům. Československo tedy udělalo s Německem výměnu, kdy přes hranici do Německa odešla pracovní síla, přes hranici do Československa nepřešel ani pětník a reparace Německu byly odpuštěny.

Tzv. Amnestijní zákon

Některé poválečné zločiny byly vyšetřovány, ale jejich vyšetřování bylo později zastaveno. Až na výjimky nebyly potrestány: drtivá většina zločinců byla vyviněna na základě zákona č. 115/1946 Sb. schváleného Prozatímním Národním shromážděním 8. května 1946. V tomto dekretu se v paragrafu 1 píše: Jednání, k němuž došlo v období od 30. září 1938 až do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji za znovuzískání svobody Čechů a Slováků nebo mělo za cíl spravedlivou odplatu za činy okupantů a jejich pomahačů, není protiprávní, i když by jinak bylo podle platných předpisů trestné. Nutno říci, že tento zákon (alespoň dle zákonodárců a dnešních československých představitelů) neměl býti generální amnestií vůči zločinům na Němcích, faktem však je, že jeho zneužívání za tímto účelem dosáhlo takových rozměrů, že se jí de facto stal.

Argumenty pro odsun

Nejen podle komunistického, ale i podle dosavadního českého převažujícího pojetí historie byly deportace nevyhnutelným důsledkem následujících příčin:

• nacismu a německých válečných zločinů
• protičeskoslovenskému vystupování českých (sudetských) Němců od třicátých let, kdy se k moci v Německu dostal Adolf Hitler. Sudetoněmeckou stranu (SdP), volilo ve svobodných parlamentních volbách roku 1935 zhruba 70 procent českých Němců, v komunálních volbách roku 1938 získala tato Henleinova strana, která byla filiálkou Hitlerovy NSDAP, 88 % (1 279 000) všech německých hlasů. V roce 1935 však měla SdP pouze autonomistický program.
• Mnichovské dohody, která stvrdila odtržení Sudet, požadované Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina
• následného vysídlení a útěku obyvatelstva ze Sudet (přes 150 000 lidí, z toho 115 000 Čechů podle policejních hlášení, dalších přibližně 70 – 100 tisíc emigrantů ve druhé vlně po dokončení obsazování). Značnou část však však tvořili státni zaměstnaci, kteří odešli na příkaz československých úřadů.
• poté následující okupace zbytku Československa.
• brutality okupačních úřadů vůči všem formám protestů a odboje českého lidu vůči Němcům
• poprav i divokých exekucí českého civilního obyvatelstva - obětí nacismu
• toho, že se za 2. světové války sudetští Němci, jimž bylo v Protektorátu přiznáno nadpráví říšského občanství, valnou většinou postavili na stranu okupační moci.
• skutečnosti, že cílem nacistů po vítězném ukončení války měla být poněmčení českého národa.
• jako reakce na nacionálně socialistická zvěrstva při pochodech smrti, které procházely přes české území
• jako bezprostřední živelná reakce na brutální postup nacionálně socialistické okupační moci při potlačování českého protinacistického povstání v Praze, Přerově aj. počátkem května 1945
• etnická čistota jako prevence opakování historie

Argumenty proti odsunu

• správnost kolektivní viny, vítězství Henleina ve volbách v tehdejších Sudetech lze přirovnat k volebnímu vítězství komunistů v únoru 1948
• odsunuti byli v drtivé většině běžní obyvatelé, kteří měli na rozhodování vrcholných představitelů nacistického Německa pramalý vliv čeští kolaboranti a udavači odsunuti nebyli
• zabavený majetek, zvláště movitý, byl z větší části rozkraden než použit na obnovení státu
• správnost posouzení člověka na základě úředních dokumentů než na základě jeho činů
• němečtí obyvatelé se museli zúčastnit vojenských tažení na rozdíl od Čechů
• v porovnání s obdobím 1. republiky nepatří oblast dnešních Sudet mezi hospodářsky vyvinuté regiony a není vyhledávaným cílem ani pro nově příchozí obyvatele, např. Šluknovsko, Frýdlantsko, Ústecko, Mostecko sužované vysokou nezaměstnaností, nízkými průměrnými mzdami apod.
• ČSR získala svůj celosvětový věhlas za pomoci německy mluvícího obyvatelstva, např. jablonecká bižuterie, textilní výrobky, pivo atd.
• velká část německy mluvicího obyvatelstva nebyla s politikou nacistického Německa ztotožněna
• před r. 1938 nebyl Německý jazyk zcela rovnoprávný k jazyku Českému: místopisné názvy, bezpečnostní složky, zahraniční politika státu

Deportace jsou vykládány jako akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu, za kolaboraci s nacismem, za nepřátelský vztah vůči českému obyvatelstvu před válkou i během ní. Přitom je třeba mít na zřeteli, že po rozbití republiky a připojení českého pohraničí k Německu se čeští (sudetští) Němci stali občany Německa. Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Z hlediska moderního pojetí práva (jež však v té době nebylo obecně respektováno) má každý právo žít v zemi, kde se narodil; deportovat lze pouze cizince, a to jen v případě splnění dalších podmínek. Zastánci v takovéto situaci poukazují na úpravy státního občanství v předchozím období, v jejichž rámci se většina českých Němců stala německými občany a místo kolektivní viny uplatňují koncepci „kolektivní odpovědnosti“ jako termínu širšího a nadprávního s významnými morálními přesahy.

Z politického hlediska byly deportace výhodné zejména pro komunisty, kteří mohli rozdělováním konfiskovaného majetku uplatit své voliče, a zároveň vytvořit umělého nepřítele, odsunuté Němce, proti nimž může československému obyvatelstvu zajistit obranu pouze pevné spojenectví se Sovětským svazem. V komunistické propagandě měl tento mýtus a vyvolávání strachu z revanšismu a revizionismu pevné místo a je dodnes jedním úhelných kamenů ideologie KSČM.

Vyhnání Němců je ospravedlňováno postupimskou dohodou, ve skutečnosti protokolem postupimské konference, který v čl. XIII uvádí: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho součásti, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba přesunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že přesun musí byt prováděn spořádaně a humánně. Ve skutečnosti bylo Československo vítěznou mocností a suverénním státem, kterému jiná mocnost nemohla nic nařizovat. Velmoci zde jen v podstatě uznaly fait accompli probíhajícího vyhánění Němců.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.