Ustický masakr či krveprolití je pojmenování tragédie letu Itavia 870, který se zřítil do moře dne 27. června 1980 mezi ostrovy Ustica a Ponza v provincii Palermo. Na místě zahynulo všech 81 osob na palubě. Po téměř třiceti letech zůstávají i nadále některé nevyjasněné okolnosti pádu letounu DC-9.

Rekonstrukce neštěstí

Ve 20.08 roluje přímý let z Boloni do Palerma IH870 na dráze Mezinárodního letiště Guglielma Marconiho s dvouhodinovým zpožděním a o padesát minut později se hlásí kontrole v Římě. Ve 21.04 je volán věží v Palermu pro přiblížení, piloti neodpovídají, neodpovídají ani na volání z Říma, ani z vojenského radaru Marsala, ani kontrolní věže v Palermu a ani letu KM153 Air Malta. Bez ohlášení míjí čas přistání 21.13. Ve 21.25 vyhlašuje letecká pohotovost pátrání po letadle, startují helikoptéry, stíhačky a lodě, ale v noci nic nenacházejí. První trosky a mrtví jsou spatřeni za rozbřesku, poblíž ostrova Ustica, kde Tyrhénské moře dosahuje hloubky až 3 km.

Černá skříňka a radiová komunikace

Flight Data Recorder zaznamenal ve chvílích před pádem dialog kapitána a kopilota, jak si vypráví v klidu anekdoty. Cockpit Voice Recorder skončí v jednu chvíli z ničeho nic nahrávání. Poslední záznam CVR: "Allora siamo a discorsi da fare... [...] Va bene i capelli sono bianchi... È logico... Eh, lunedì intendevamo trovarci ben poche volte, se no... Sporca eh! Allora sentite questa... Gua..."

Posledním zachyceným slovem je „Gua...“, pravděpodobně začátek „Guarda!“, tedy „Podívej!“. Kapitán zřejmě před selháním přístroje spatřil něco velmi zvláštního. Není jisté, jestli i po vypnutí CVR probíhala další komunikace, jestli let dále probíhal, nebo šel letoun rovnou k zemi.

Mrtví

Zahynulo 77 cestujících, z toho 13 dětí, a 4 členové posádky. Nalezeno bylo jen 38 těl. Jejich zranění naznačovala, že v letadle došlo před pádem do vody k protržení trupu a lidé nedostatkem kyslíku upadli do bezvědomí. Smrt však způsobil až náraz do vodní hladiny.

Možné příčiny

• letoun byl zasažen střelou
• srážka nebo hrozba srážky s jiným letounem
• bomba na palubě
• porucha letadla nebo pilotní chyba

Vyšetřování

Vedlo je italské ministerstvo dopravy. Komise určená ministerstvem a prokuraturou nebyla schopna splnit své úkoly. Vyšetřování bylo roku 1982 svěřenou do rukou jediné osoby, soudce Bucarelliho. V tomto období se došlo k závěru, že nehodu mohla způsobit střela i bomba.

Rekonstrukce vraku

Roku 1987 rozhodl ministr Giuliano Amato o rekonstrukci DC-9. Vrak z hloubky 3 700 m vylovila francouzská společnost Ifremer. Do roku 1991 bylo 96 % trosek vyloveno a sestaveno v hangáru, odkud bylo roku 2006 přemístěno do Boloni do muzea neštěstí.

Další vyšetřování

V dalších fázích se více hledělo na účastníky nehody z řad vojenského letectva.

Záznamy radaru Marsala

Hned na začátku bylo zjištěno, že záznamu radaru z osudného dne „jsou roztrhány“. Později se zjistilo, že nejde o záznamy 27., ale 25. června. Záznamy z večera 27. byly naopak nalezeny s vystřiženými částmi. Seržant velící té noci na radaru k tomu podal jen toto vysvětlení: „Nevím, co vám mám říct.“

Roku 1991 nahrál novinář Corrado Augias anonymní telefonát, který uvedl, že oné noci sloužil na základně a že viděl i záznam radaru z té noci. Den po nehodě byl prý nadřízeným důstojníkem požádán, aby se staral o své věci a byl zticha. O rok později vyšel článek Nina Tilotta, kde je uvedeno, že anonym byl ve skutečnosti ve službě na SHAPE v Bruselu a Marsalu si přimyslel, aby nebyl prozrazen. S výpovědí prý přišel po letech, až když se stal důchodcem a nemusel nadále držet vojenské tajemství.

Jiná letadla

Oblast jižní Tyrhénského moře je využívána NATO jako cvičná zóna. V té době se také objevovaly průniky libyjského letectva, které přepravovalo letadla MiG a Suchoj mezi Libyí a Jugoslávií. Libyjští piloti byli schopni se vyhýbat italským civilním radarům i radarům NATO, a není proto důkaz pro ani proti případnému přičinění libyjských sil na pádu letadla.

Dalším faktem je, že ten den zde cvičily americké i italské vzdušné a námořní síly. Jeden italský stíhač F-104 s Mariem Naldinim a Ivem Nutarellim letěl v trajektorii blízké DC-9, a co je podivnější, nahlásil stav nouze základně v Grossetu, ačkoli později přistál bez problémů ve Veroně. NATO ani italské letectvo nikdy nevyjasnily, proč byl stav nouze vyhlášen.

Kromě toho také ten den poblíž Korsiky cvičila francouzská armáda a do Egypta směřovaly britské bombardéry. V srpnu byly na Sicílii vyplaveny krom jiných trosek i bezpečnostní pásy a pilotní helma amerického námořnictva. Nikdy nebylo dokázáno přičinění kterékoliv vojenské složky na nehodě.

Cossigova teorie

Italský premiér mezi lety 1985 a 1992 Francesco Cossiga přišel s teorií, že letadlo sestřelila francouzská armáda v domnění, že na palubě je libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.

Závěry vyšetřování

Závěrečná zpráva vydaná 31. srpna 1999 nepřinesla jména viníků, zato obvinila italské letectvo a NATO ze zatajování a mlžení.

Závěr zprávy zní:

"Nehoda DC-9 se udála následkem vojenských akcí, DC-9 byl zničen, 81 nevinných občanů zahynulo při akci, která je pravděpodobně projevem války, skutečné a nevyhlášené války, mezinárodní policie zatajovala skutečnosti před naší zemí, čímž překročila všechny meze a práva,"

Pravděpodobné příčiny zůstaly stejné. Výbuch ať už z vnitřku či vnějšku letounu, nebo skoro srážka s jiným letadlem. Z nehody nebyl nikdo obviněn nebo za ni souzen, vyjma několika vojenských důstojníků, kteří ale byli souzeni z jednání těsně po katastrofě. 24 let po nehodě byli vyneseny rozsudky nad dvěma vládními úředníky a dvěma generály, kterým však byl čin již promlčen.

Spekulace

Podivné okolnosti vyšetřování a nepřiměřené protahování vyšetřovaní vedoucí až k promlčení trestů jsou základem konspiračních teorií. Také neobvyklé smrti zúčastněných jsou záhadou:

• 3. srpna 1980: Pierangelo Teoldi se měl stát velitelem základny v Grossetu, ale zahynul při autonehodě
• 9. května 1981: Maurizio Gari, radarista v Poggio Ballone dostal zástavu srdce v 37 letech
• 20. března 1987: Licio Giorgieri velitel italského letectva zabit radikálními komunisty
• 31. března 1987: Mario Alberto Dettori, radarista v Poggio Ballone, se oběsil
• 12. srpna 1988: Ugo Zammarelli, italská vojenská rozvědka Cagliari, sražen a přejet motocyklem
• 28. srpna, 1988: Mario Naldini a Ivo Nutarelli, piloti, jež možná zapříčinili pád letounu při těsném setkání, havarovali na leteckém dni v Rammsteinu
• 1. únor 1991: Antonio Muzio, velitel věže Lamezia Terme, zavražděn neznámým útočníkem
• 2. února 1992: Sandro Marcucci, pilot italského letectva, se zřítil během hašení požáru
• 2. února 1992: Antonio Pagliara, radarová kontrola vzdušné obrany Otranto, zahynul při autonehodě
• 12. ledna 1993: Roberto Boemio, italský generální štáb, ubodán při přepadení
• 2. listopadu 1994: Gian Paolo Totaro, hlavní vojenský lékař, se oběsil
• 21. prosince 1995: Franco Parisi, radarová kontrola vzdušné obrany Otranto, se oběsil
• 4. dubna 2002: Michele Landi, IT konzultant italské vlády a prokuratury vyšetřující pád letu, se oběsil poté, co se objevily spekulace, že by mohl být do případu namočen

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.