Totalita je pojem, který zahrnuje nějakou celkovost a úplnost. Původně byl pojem totalita používán ve filosofii, ve výrocích jako je: uchopit svět v jeho totalitě.

Nyní je běžnější jako zkratka pojmu (i politologického) totalitární nebo totalitní režim. Pojem totalitární se nejprve objevuje v práci Giovanniho Gentile, následně je propagován v rámci politického programu italských fašistů. Totalitní režim je druh vše obsahující diktatury, který ponechává minimální nebo žádný veřejný prostor pro svobodnou aktivitu individuí a soukromý prostor minimalizuje nad přípustnou mez.

Zastánci takových omezení zpravidla uvádějí, že jsou znakem pouze „úvodní revoluční fáze“ či výjimečného období, zejména válečného nebo stanného práva. Dalo by se říci, že „prostá diktatura“ potlačuje pouze nesouhlas, totalita vyžaduje aktivní souhlas, zejména prostřednictvím rituálů, které nemusí mít reálný význam, např. volby či manifestace k výročím režimu. Obecně totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného života a vylučuje z něho ty, kteří nejsou schopni či ochotni akceptovat jeho ideologizovanou podobu – na rozdíl od diktatury, ve které může (ale nemusí) existovat jistá forma uplatnění „nepřizpůsobivých jedinců“, např. v ekonomickém sektoru.

Proti tomu zastánci svobody a odpůrci (jakýchkoli) jejich omezení uvádějí, že tato omezení zpravidla vždy vedou k déle trvající nesvobodě, diktatuře a nakonec k totalitě.

U některých, zejména déle trvajících režimů je možné vést diskusi o tom, zda jsou po dobu celého trvání totalitou či nikoliv.

Např. španělský frankistický režim (1936–1975) je v počátečních letech oprávněně označován za fašismus, později, ke svému konci, za „pouhou“ nacionalistickou diktaturu. Chilský Pinochetův režim byl ve své první fázi taktéž totalitou.

Podle některých názorů lze jako diktaturu (více či méně blízkou fašismu) spíše než totalitní režim označit také komunistickou Jugoslávii za Josipa Tita či zemi jedná strany jako Tchaj-wan za Čankajška, v některých případech dokonce také Mussoliniho Itálii před druhou světovou válkou (v souvislosti s tímto názorem je nutné připomenout, že právě italští fašisté, jako radikální politická síla, usilovali v meziválečném období o vybudování nového totalitárního státu).

Komunistické režimy bývalého Sovětského svazu a jeho satelitů jsou nepochybnou totalitou do smrti Stalina (1917–1953). Poté, nástupem Chruščova, skončily nejhorší formy „revolučního“ teroru a byly, alespoň částečně, rozpuštěny některé koncentrační tábory. Většina historiků a politologů je považuje za totalitu až do konce, případně do nástupu Gorbačova (1985–1991), který stejně jako za Pražského jara (1968–1969) obnovil jedno z lidských práv – svobodu projevu.

Čechy a Morava

Rakousko / Rakousko-Uhersko

V moderních českých dějinách nastoupila neoabsolutická diktatura po porážce demokratické revoluce v roce 1849. Trvala až do vydání říjnového patentu v roce 1860. Demokracie byla nastolena v roce 1867.

Demokratická dělba moci byla suspendována v roce 1913 anenskými patenty. Hrabě Karl von Stürgkh (1859–1916) pak své záměry dokončil za první světové války, kdy suspendoval demokracii úplně a nastolil válečnou diktaturu. Válečná diktatura potlačila svobodu slova, popravila 5 000 Čechů, 20 000 jich bylo konfinováno v internačním táboře Talerhof poblíž Štýrského Hradce jako „politicky podezřelí“. Vláda zavedla přídělové hospodářství. V tomto kursu Stürgkh pokračoval, dokud ho nezavraždil terorista Friedrich Adler.

Demokracii obnovil po smrti císaře Františka Josefa nový císař blahoslavený Karel I., jehož premiér hrabě Jindřich Karel Clam-Martinic (1863–1932) byl konzervativní český aristokrat. Císař pověřil ministra zahraničí, hraběte Ottokara Czernina, vyjednáváním o separátní mír. Zasedání říšské rady bylo obnoveno 30. května 1917. V červencové všeobecné amnestii bylo propuštěno 100 000 rakouských politických vězňů, včetně internovaných.

Československo před válkou…

Přijetím mnichovského diktátu 30. září 1938 skončila v Československu první republika. Druhá republika sama sebe považovala za autoritativní demokracii. Byl zjednodušen politický život: sloučením občanských stran vznikla vládnoucí Strana národní jednoty, sloučením socialistických stran vznikla opoziční Národní strana práce, KSČ byla zakázána. Byla zpřísněna cenzura.

Dne 15. března 1939 byl zbytek Československa okupován nacistickým Německem. Plná totalita byla nastolena po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939. Obětí nacismu bylo, mimo mnoha jiných, i 50 000 etnických Čechů a 77 000 českých Židů.

…a po válce

Po osvobození Československa byl zaveden kvazi-demokratický režim III. republiky (1945–1948), vláda Národní fronty. Košická vláda nepřipustila obnovení politických stran, které v roce 1935 hlasovaly proti zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky, tedy agrární strany, národní demokracie a živnostenské strany. Z republiky bylo vyhnáno 3 až 4 miliony Němců, Rakušanů a Maďarů, přičemž jich 3000-30 000 zahynulo (počty nelze ověřit). „Zrádci a kolaboranti“ byli potrestáni na základě retroaktivních retribučních dekretů mimořádnými lidovými soudy, složenými z jednoho soudce z povolání a 4 laiků. O rozsudku mimořádného lidové soudu nerozhodovala porota, nebyl proti němu opravný prostředek a žádost o milost kýmkoliv podaná neměla odkladného účinku, a to ani v případě trestu smrti. Těch bylo vyneseno a vykonáno více než tisíc. Na vězně se nevztahovaly výhody politických vězňů. Byla znárodněna většina průmyslu a služeb.

Dne 25. února 1948 byl dokončen komunistický převrat. V období státního teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 politických vězňů a v celém období komunismu (1948–1989) bylo vyneseno více než 200 000 politických rozsudků, především za „nezákonné opuštění republiky“. Oběti na životě tohoto údobí totality jdou do tisíců (viz autoři petice zrusmekomunisty.cz, m.j. pan Martin Vadas).

Nejhorší totalitární zneužívání trestního práva skončilo v roce 1963, po uvolnění v SSSR reprezentovaném nástupem Nikity Chruščova, poté se český stát v trestní oblasti choval jako prostá diktatura. Mezidobím bylo Pražské jaro (1968–1969), kdy byla obnovena svoboda projevu.

Následující režim normalizace, jehož počátek lze datovat již okupací Československa 21. srpna 1968, byl opět policejní stát.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.