Titanic byl luxusní parník společnosti White Star Line, který ztroskotal během své první plavby v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912. Zahynulo asi 1500 cestujících a členů posádky. Zkáza Titanicu je jednou z nejznámějších námořních katastrof.

Konstrukce lodi Titanic

Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze série tří lodí podobných parametrů (vedle Olympicu a Britannicu). Šéfkonstruktérem lodi byl Thomas Andrews považovaný za absolutní špičku ve svém oboru. Pro stavbu lodi byl použit ten nejlepší materiál a ta nejlepší technika, jaké v té době existovaly.

Titanic byl 269,02 metrů dlouhý a 28,25 metrů široký, měl hrubou prostornost 46 328 BRT a jeho výtlak činil 52 310 tun při maximálním ponoru (10,54 m). Byl o něco větší než Olympic a představoval proto největší námořní plavidlo, jaké bylo do té doby vyrobeno. Jeho trup byl rozdělen na 16 vodotěsných komor a dno lodi bylo zdvojeno. Celkově byl Titanik považován za jednu z nejbezpečnějších lodí na světě, ba dokonce za loď nepotopitelnou. O tuto doměnku se zasloužil odborný časopis Shipbuilder, který napsal, že "po uzavření vodotěsných dvěří se loď stává prakticky nepotopitelnou. Loď měla vydržet dokonce i současné proražení prvních 4 vodotěsných komor, což již bylo při její velikosti dost nepředstavitelné.

29 parních kotlů v 6 samostatných kotelnách pohánělo 2 pístové parní stroje a turbínu o registrovaném výkonu 50 000 koní. Loď měla tři šrouby (prostřední vážil 22 tun, krajní 38 tun), maximální rychlost lodi se odhadovala na 24–25 uzlů (Titanic jí nikdy neplul). Kouř z kotlů byl odváděn do tří pravých komínů. Krom nich existoval ještě falešný komín na zádi sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně.

Úkolem Titanicu byl převoz cestujících (kapacita činila něco přes 3000 cestujících, byl zde i prostor pro omezený počet kočárů a automobilů (a jeřáb, který by je naložil) a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou, na kteréžto trase měl konkurovat obřím parníkům společnosti Cunard Line, Mauretanii a Lusitanii. Obsluhu lodi zajišťovalo 900 členů posádky.

Interiéry lodi Titanic

Prostory pro cestující byly rozděleny na tři třídy, na horních palubách se nacházela první třída a luxusní prostory pro její zábavu (salóny, promenádní paluba…), třetí třída se nacházela dole. Cestujícím první třídy byl k dispozici plavecký bazén, kurt na squash, turecké lázně, moderně vybavená tělocvična s vlastním instruktorem, čítárna a písárna, která byla jako protiklad výhradně pánského kuřáckého salónu určena dámám, rozlehlou společenskou místnost a pro ty, jež se nechtěli stravovat v lodní jídelně, tu byl à la carte restaurant obsluhovaný italským personálem, ke kterému náležela i pařížská kavárna, která si získala značnou oblibu. Cestujícím usnadňovaly pohyb po palubách tři výtahy v první třídě, a jeden ve druhé.

Cestující mohli (za nemalý poplatek) využít k odeslání své korespondence jedné z nejvýkonnějších radiostanic, jaká kdy byla na námořní plavidlo instalována. Díky ní také mohly být vydávány lodní noviny.

Společenská místnost

Společenská místnost pro cestující první třídy se nacházela uprostřed paluby A, mezi druhým a třetím komínem. Narozdíl od čítárny vepředu nebo kuřáckého salónu na zádi byla společenská místnost navržena tak, aby ji mohli používat dámy i pánové od rána až do půl dvanácté večer, kdy se zavírala. Čtyři veliké výklenky byly vybaveny na loď nezvykle vysokými a širokými okny a místnost měla zvýšenou střechu, která dosahovala až nad člunovou palubu, na jejíž úrovni se nacházely barevnými skly vykládané světlíky.

Místnost byla obložena světle hnědými dřevěnými panely s řezbou ve stylu Ludvíka XV. a palácem ve Versailles tu bylo inspirováno mnoho detailů, jako třeba nástěnné svícny nebo kulovité kliky u dveří. Přední část společenské místnosti zdobil dekorativní, ale nefunkční mramorový krb se zrcadlem zasazeným do nádherně vyřezávaného dubového rámu, a na krbové římse stála zmenšená kopie sochy Diane de Versailles.

Zadní části místnosti vévodila obrovská mahagonová knihovna se stovkami svazků, jež byly na požádáni zapůjčovány sloužícím stevardem. Díla, která tu byla umístěna trvale, byla navíc obohacována podle soudobých „The Times“ vydávaných Londýnským klubem knihy měsíce.

Za společenskou místností byla dobře promyšlená zásobárna, která připravovala odpolední čaj, kávu podávanou po večeři nebo sendviče ke svačině. K dispozici byla též přípravna lihovin pro servis alkoholických nápojů.

Po celém obvodu místnosti byly rozestavěny stolky a stevardy zde byly prodávány pohlednice za 1 Penny kus. Poštovní schránka se nacházela v rohu místnosti, a cestující byli upozorňováni, že pošta má být vhazována sem nebo předávána pokladníkovi v informační kanceláři na palubě C.

Společenská místnost během potápění

Když se cestující dozvěděli, že si mají obléct záchranné vesty a odebrat se na člunovou palubu, stáhli se do haly a společenské místnosti, aby se chránili před chladem. Když voda po druhé hodině dosáhla paluby A a přes člunovou palubu se začala přelévat vlna, někteří cestující byli vtažení vodou, valící se rozbitými okny do dosud nezatopené společenské místnosti a čítárny. Společenská místnost se nacházela přesně v tom místě, kde se Titanic rozlomil, a byla tedy úplně zničena. Na místě potopení však byly nalezeny části oken či socha Diane de Versailles. Společenská místnost sesterské lodi Titanicu, Olympic, byla naprosto identická. Poté, co byl Olympic prodán do šrotu a jeho interiéry rozprodány v aukci, koupil obložení společenské místnosti i s okny tehdejší majitel hotelu White Swan v Alnwicku, kde si je můžete prohlédnout dodnes.

Pařížská kavárna

Jedna ze zajímavostí na Titanicu byla pařížská kavárna, která přiléhala k à la carte restaurantu na palubě B, a táhla se po pravé straně v celé jeho délce. Stěny byly pokryty dřevěnými mřížemi, po kterých se pnuly rostliny, a podlahu pokrývalo v té době velmi populární linoleum. Místnost skýtala místo pro 68 osob, které se mohly usadit kolem sedmnácti ratanových stolků. Tato místnost měla také svůj vlastní porcelán. Cestující si zde mohli vybrat jídla z jídelního lístku restaurantu a velikými okny bylo možné sledovat při jídle oceán – to bylo něco, co ještě nikdo nikdy na žádné lodi neudělal. V této místnosti bylo stejně jako na většině dalších veřejných místech na palubě kouření povoleno. Pokud to počasí dovolovalo, okna mohla být stažena a cestující mohli jíst al fresco (t. j. na čerstvém vzduchu) – další prvenství Titanicu. Na své první a jediné plavbě se pařížská kavárna osvědčila zejména u mladších cestujících první třídou. Právě z tohoto důvodu byla stejná místnost přistavena i na jeho sesterské lodi Olympicu.

Tělocvična

Tělocvična byla zařízena v edvardovském stylu s bíle natřeným obložením stěn a podlahu pokrývaly osmihrané bílé linoleové dlaždice s modrýmy kostičkami mezi nimi. Na stěně naproti oknům byly v mahagonovém rámu dvě osvětlené tabule; na jedné byla mapa světa s vyznačenými trasami parníků společnosti White Star Line a na druhé průřezy Titanicem. Do tělocvičny bylo možno vejít buďto z venku ze člunové paluby, anebo zevniř, z haly první třídy. Kromě obvyklého veslovacího tranžeru, boxovacího pytle a dvou rotopedů (na velkých hodinách před nimi bylo možné sledovat, kdo z "cyklistů" urazil větší a jakou vzdálenost) měl Titanic celou řadu elektrického cvičebního náčiní, které měl na starosti instruktor T.W. McCawley. Dva mechaničtí koně (jeden z nich byl vybaven dámským sedlem) napodobovali pohyb jízdy na koni. Hojně byl používán též vlnící se "velbloud," přístroj k posilování zad a břišních svalů. Po takovémto cvičení byly připravené mechanické buchary k promasírování svalových křečí. Tělocvična měla pevně stanovené otevírací hodiny, aby byla cestujícím dána možnost cvičit v soukromí s příslušníky jejich vlastního pohlaví či věkové skupiny: Pánové od 6 do 9 hodin, dámy od 10 do 13 hodin, děti od 13 do 15 hodin a pánové od 16 do 18 hodin.

Tělocvična během potápění

Právě v této místnosti čekal s dalšími cestujícími plukovník John Jacob Astor se svou mladou těhotnou ženou Madeleine na nástup do člunu, který ji měl dopravit do bezpečí. Poté, co bylo jemu samotnému zabráněno v nastoupení do záchranného člunu, dal Madeleine své rukavice jako ochranu před chladem a vrátil se zpátky na palubu utkat se se svým osudem.

Záchranné čluny

Představám o nepotopitelnosti lodi odpovídala kapacita záchranných člunů, která sice splňovala podmínky stanovené poněkud zastaralým zákonem (který nebyl vzhledem k rozmachu lodního stavitelství několik let aktualizován), ale ve srovnání s kapacitou lodi zjevně nedostačovala (celkem 20 záchranných člunů mohlo pobrat pouze 1178 osob).

Z toho bylo 16 velkých dřevěných člunů s kapacitou 65 osob, 2 tzv. pohotovostní kutry s kapacitou 40 osob, a čtyři Engelhardtovy skládací čluny. Tyto mělý plátěné bočnice s korkovou obrubou, a buďto mohly být složeny zdvižením bočnic, anebo ponechány s bočnicemi staženými, a člun pak sloužil jako vor. Velké čluny a kutry byly označeny čísly 1 až 16, sudá čísla na levoboku, lichá na pravoboku, a skládací čluny byly označeny písmeny A, B, C a D. Pohotovostní kutry byly úplně vepředu vedle kormidelny, čtrnáct velkých člunů bylo rozděleno na čtyři "stanice," na každém boku lodi tři vepředu a čtyři vzadu. Skládací čluny C a D byly uloženy vedle kutrů, a měly být spuštěny stejnými výložníky. Skládací čluny A a B byly nevýhodně umístěny na střeše důstojnických kajut, a i za normálních podmínek by bylo prakicky nemožné tyto čluny, vážící asi 1350 kilogramů, dostat na člunovou palubu mezi ramena výložníků a spustit.

Titanic byl vybaven moderními Welinovými dvojitými výložníky. Jejich ramena mohla být vykloněna na obě dvě strany tak, aby mohla obsluhovat ještě jednu, třetí řadu záchranných člunů, umístěnou uvnitř na palubě. Od toho však bylo upuštěno, protože člunová paluba by byla přeplněná, a cestujícím by čluny bránily ve výhledu na oceán.

Spuštění na vodu

Trup lodi byl spuštěn na vodu 31. května 1911, 2. dubna 1912 pak prošel úspěšně zkouškami a kontrolami. A následně 3. dubna na něm v Southamptonu provedl inspekci hlavní inspektor ministerstva obchodu, který neshledal žádné pochybení. V době spuštění na vodu nebyla loď ještě zcela hotová. Chyběly dodělat například interiéry lodi a další menší kosmetické dodělávky.

První plavba

Na svojí první plavbu na trase Southampton – New York vyplul Titanic 10. dubna. Na palubě měl 1307 cestujících, z toho 324 v první třídě. Společně s posádkou tak bylo na palubě přibližně 2200 lidí. Mimo jiné se na palubě nacházeli generální ředitel společnosti White Star Line a šéfkonstruktér lodi. Lodi velel šedesátiletý kapitán Edward J. Smith, komodor flotily White Star Line, který předtím sloužil na Olympicu (sesterská loď Titanicu). K ruce mu bylo 7 důstojníků (vrchní důstojník Wilde a 1.-6. důstojník).

Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker, které se objevovaly nezvykle daleko na jihu. Obsluha radiostanice však byla natolik přetížena, že předala kapitánovi a důstojníkům jen část z těchto zpráv, nicméně je zřejmé, že kapitán i důstojníci si byli dostatečně vědomi rizika setkání s krami. I přes to však Titanic plul dále rychlostí 21 uzlů, což ukazuje na značné sebevědomí kapitána (nebo velký tlak, kterému byl vystaven od generálního ředitele společnosti).

Ztroskotání Titanicu

Dne 14. dubna ve 23:39 zpozoroval námořník Frederick Fleet držící hlídku ve vraním hnízdě kru před přídí lodi a informoval o ní můstek. A první důstojník Murdoch se dopustil chyby, když vydal osudový rozkaz: „Docela vpravo! Plnou silou zpět!!“[1]

Pokusy s Olympicem ukázaly, že srážku nebylo možno odvrátit. Titanic mohl přežít jen tehdy, pokud by narazil do ledovce přímo, nebo případně kdyby se o led otřel trochu méně důrazně. Přímý náraz by silně zdeformoval příď. Je však pravděpodobné, že by došlo k protržení méně přepážek. Loď, ač silně poškozena, by se udržela na hladině. Lze pochopit, proč první důstojník nehodlal najet s lodí na ledovec, ale jeho pokyn nebyl optimální ani pokud jde o úhybný manévr. Titanic měl při své velikosti relativně malé kormidlo a reagoval na ně pomalu. Plný zpětný chod šroubů navíc účinek kormidla ještě mírně tlumil. Lepší by bylo ponechat šrouby v plném chodu vpřed, případně dát zpětný chod pouze u levého šroubu – za těchto okolností by Titanic uhnul o kousíček více a možná by pak přežil, byť nepochybně těžce poškozen. Takto byl jeho osud zpečetěn.

Parník narazil na kru pravým bokem přídě a ta rozervala jeho trup těsně nad dvojitým dnem v délce 100 metrů několika malými trhlinami, které dohromady měly něco kolem jednoho čtverečního metru, což znamenalo, že bylo proraženo prvních 5 vodotěsných komor. Jelikož přepážky nebyly vodotěsně napojeny na paluby a paluby samy taktéž nebyly vodotěsné, bylo jasné, co se stane: ztěžklá příď se bude nořit do vody, až se přední komory zaplní a ponoří natolik, že se voda přelije přes hranu vodotěsné přepážky číslo 5 do šesté komory. A pak do sedmé, osmé…

V 00:05 kapitán lodi po prohlídce podpalubí a konzultaci s šéfkonstruktérem, který dal lodi hodinu, maximálně hodinu a půl života, nařídil spustit záchranné čluny a o deset minut později vyslal radista Phillips do éteru první signál CQD. Kapitán i Andrews se shodli na tom, že je třeba zabránit panice – loď měla místo ve člunech jen pro zhruba polovinu osob na palubě (a to jen proto, že nebyla plná ani z 50%). Všichni cestující dostali záchranné vesty, ale to mělo jen pramalý význam. V ledové vodě severního Atlantiku mohli netrénovaní lidé přežít tak 5–10 minut a i ti nejodolnější jedinci nemohli podchlazení odolávat déle než dvacet minut.

Osud si s lodí krutě zažertoval. Poblíž Titaniku se nacházela minimálně jedna loď s radiostanicí, která k němu mohla dorazit ještě před potopením – parník Californian kapitán Stanleyho Lorda. Na její palubě však byl pouze jediný radista a ten vypnul aparaturu a šel spát jen několik minut před tím, než Titanic narazil na kru. Volání o pomoc tedy zachytily pouze lodi, které neměly šanci dorazit k místu ztroskotání včas na záchranu lidí, kteří se nevejdou do záchranných člunů. Nejblíže se nacházela loď Carpathia kapitána Arthura A. Rostona. Ten si byl dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě a udělal vše proto, aby dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak odsudky pro podstoupení přílišného rizika (byť těch bylo podstatně méně), neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů, prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí minimálně o 3 uzly vyšší.

Krom volání o pomoc zde byl ještě jeden aspekt – neznámá loď nacházející se asi 10 mil od Titaniku, patrně stála přes noc v ledovém poli. Nezareagovala však na signály Morseovou lampou ani na signální rakety (které ovšem neměly tu správnou barvu - místo raket s červeným světelným zábleskem byly použity rakety s bílým zábleskem = oslava). Tato loď představuje dodnes záhadu. Během pozdějšího vyšetřování došla britská komise k závěru, že se jednalo o Californian a obvinila kapitána Lorda a jeho důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord to odmítal a po celý zbytek života se pokoušel očistit své jméno od odsudku, který mu zničil kariéru.

Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanikem nacházela třetí loď, kterou viděli oba a která odplula ještě před tím, než se Titanic potopil. Také zdůrazňoval, že rakety (navíc podle něj i službukonajících důstojníků vystřelované daleko za lodí) měly bílou barvu, nikoliv červenou, jaká byla určena pro nouzové signály. Nutno říci, že ačkoliv neexistují přímé důkazy pro jeho obhajobu, lze ji považovat za pravděpodobnější scénář, než byl ten, ke kterému došla vyšetřovací komise. Každopádně ale lze považovat za chybu, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje.

Spouštění člunů se na Titaniku neobešlo bez potíží – krom několika technických problémů, které se nakonec podařilo překonat, byly navíc spouštěny na hladinu ne zcela naplněné. Předpokládalo se, že budou doplněny ženami z nižších palub, nebo že po potopení lodi sesbírají část trosečníků, ale první naděje se nenaplnila a kapitánův rozkaz zůstat poblíž lodi čluny (ty co jej zaregistrovaly) ignorovaly pro obavu z víru. Pro nedostatek času, výcviku posádky a zvyšující se náklon lodi se nepodařilo včas spustit skládací čluny. Zachránilo se tak 706 cestujících a členů posádky.

Ve 2:05 kapitán Smith osobně navštívil radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli a nařídil jim opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům a všem členům posádky, které potkal. O čtvrt hodiny později loď zmizela pod hladinou.

Oběti

Všichni přeživší trosečníci byli sesbíráni lodí Carpathia, která doplula na místo neštěstí přibližně 2 hodiny poté, co Titanic zmizel pod hladinou. Mezi asi 1500 oběťmi katastrofy byli kapitán lodi, vrchní důstojník a první důstojník. Dále šéfkonstruktér lodi se svými 8 spolupracovníky z loděnice, vrchní strojmistr se všemi strojníky a další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících první třídou, včetně multimilionářů J. Jacoba Astora, B. Guggenheima, manželů Strausových a stovky dalších cestujících… V současnosti (listopad 2007) žije už jen jediná žena (Elizabeth Gladys Deanová), která byla na palubě Titaniku.

Vyšetřování ztroskotání

Britský výbor pro obchod vytvořil speciální vyšetřovací komisi pod vedením lorda Merseyho, která podrobně prošetřila celou událost na základě všech dostupných dat a zpracování výpovědí 283 pasažérů a vydal soubornou hodnotící zprávu, kterou lze najít na českých stránkách, níže uvedených.

Vrak lodi

Krátce po potopení lodi se objevily první nápady na nalezení lodi a vyzvednutí jejího trupu. Hloubka v dané oblasti se ale pohybuje okolo 4 kilometrů, takže tyto plány nebyly s tehdejší technikou realizovatelné…

První vážný pokus o nalezení vraku Titaniku podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980, neuspěl však ani tehdy, ani v žádném ze dvou dalších pokusů. Následoval jej Rober D. Ballard, jehož expedice objevila první trosky 1. září 1985. Největší z nich představoval lodní kotel. O den později byla nalezena přední část trupu (prokázalo se tak, že měla pravdu ta svědectví, která byla vyšetřovací komisí odmítnuta a která tvrdila, že trup lodi se krátce před potopením rozlomil na dvě části…) Později byla nalezena i záď ležící 650 metrů od přídě.

Jelikož příď je zabořena v bahně, nebylo možné prozkoumat celou trhlinu. Od třetí přepážky dál, kde byla inkriminovaná část trupu přístupná, bylo zaznamenáno rozsáhlé poškození zjevně související s nárazem na kru. Nešlo o celistvou trhlinu, ale o vyrvané nýty a rozestoupení a zprohýbání ocelových plátů tvořících trup.

Experti došli k názoru, že vrak nelze vyzvednout, protože je příliš poškozen korozí a při zvedání by se nutně rozpadl na kusy.

Později byl vrak navštíven ještě několikrát, v roce 1987 z něj francouzská výprava vyzvedla několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí. K tomu ale nedošlo, neboť leží v mezinárodních vodách a nemá majitele. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titaniku na území USA a vyzval k respektování vraku jako mezinárodního památníku a hrobu 1500 lidí.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.