Ebola (nebo také krvácivá horečka Ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola.

Virus Ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru Ebola způsobují epidemie s mírou úmrtnosti dosahující 50 až 90 %. Místem těchto epidemií jsou především africké země jako Demokratická republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán. V současnosti jsou známy 4 kmeny viru ebola. Dva z nich (Ebola-Zair a Ebola-Súdán) napadají člověka, jeden opice (Ebola-Reston). Čtvrtý kmen (Ebola-Pobřeží slonoviny) byl dosud pozorován jen jednou, když došlo k jednomu přenosu choroby z pitvaného šimpanze na člověka (přežil). Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci.

Virus Ebola

Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke kterému se mimo jiné řadí i virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán první výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných.

Kmen viru Sudan vykazuje menší míru úmrtnosti, a to kolem 50%; v porovnání s 90% kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl, zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka.

Další propuknutí Eboly se objevilo v Demokratické republice Kongo v roce (1995 a 2003), v Gabonu (1994, 1995 a 1996), Ugandě (2000), a opět v Sudánu v roce (2004). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2003, 120 lidi zemřelo v Etoumbi (Demokratická republika Kongo), kde již od té doby došlo k dalším epidemiím viru Ebola, včetně té poslední v květnu roku 2005.

Z asi 1 500 celosvětově identifikovaných případů virem Ebola, dvě-třetiny nakažených lidí zemřelo. Jeho přirozeným rezervoárem jsou kaloni.

Struktura viru

Zobrazení viru Ebola elektronovým mikroskopem ukazuje vláknovity charakter viru, tak typický pro filoviry. Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, vcetne podoby „U“, „6“, svinuté podoby nebo i tzv. rozvětvené podoby. Pozorování a měření ukazují, že vlákna mohou mít v průměru 80 nm (nanometru), délka vlákna je však velice proměnlivá, byla zaznamenána vlákna dlouhá až 14 000 nanometru. První obrázek viru Ebola byl získán pomocí elektronového mikroskopu 13. října roku 1976 doktorem F.A. Murphym, který toho času pracoval ve výzkumném středisku CDC (Centrum pro kontrolu chorob).

Historie viru Ebola

Ebola–Zaire

Ebola–Zaire - první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Je považován za nejnebezpečnější virus, s jakým se lidstvo setkalo. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve vesnici Yambuku (Zaire - nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela přišel na kontrolu do místní nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domu a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něho uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy, přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela.

Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována a jelikož byly injekční stříkačky často znovupoužívány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta téměř geometrickou řadou. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v tu dobu neznámé povaze nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase. Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy na zemřelých pacientech a shromaždovali vzorky. Brzy poté byla celá oblast dána do karantény, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC), USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích.

Výskyt viru: rok 1976 - 318 nemocných/zemřelo 208, 1977 - 1/1, 1994 - 49/29, 1995 - 315/256, 1996 - 93/68, 2001-2002 - 122/97, 2003 - 142/128). Úmrtnost se pohybuje mezi 60-90% v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy.

Ebola–Sudan

Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi, v Sudánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry, žádný z testu neprokázal nic. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé.

Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou péci v nemocnici ve městě Maridi. Bohužel, i zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky, a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola.

Poslední případ vypuknutí Ebola–Sudan nastal v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo jen v okrsku Yambio 20 lidi, z čehož jich 5 zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se skutečně jedná o Ebola–Sudan.

Kmen ebola-Súdán (EBO-S) je vzácnější a méně nebezpečný. Objevil se pouze 3x (1976 - 285 nakažených/151 zemřelo, 1979 - 34/23, 2001-2002 425/226). Celkem onemocnělo 744 lidí, z nichž zemřelo 400. Úmrtnost se pohybuje kolem 60%.

Ebola–Reston

V roce 1989, makakové (opice) zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice ve městě Reston, Virginia. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil, přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za přírodní rezervoár je považován makak a paviánovec.

Ebola–Pobřeží slonoviny

V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté co prováděl pitvu na divokém šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat nelze o tomto kmenu říci nic bližšího.

Krvácivá horečka Ebola

Mezi lidmi je virus přenášen přímým stykem s infikovanými tělesnými tekutinami jako je např. krev nebo sliny.

Inkubační doba viru Ebola činní od dvou dnů do čtyř týdnů (obvykle jde ale o záležitost 2-3 dnů. Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánu, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „jako namixovaná“, či „krvavá kaše“). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí od šesti do deseti dnů.

Léčba

Léčba Eboly je velice komplikovaná záležitost. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Za nejúčinnější způsob léčení se momentálně povazují silné dávky séra, virostatik, udržování homeostázy (v rámci možností) a vitamíny. Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie, samozřejmě) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti (Na světě je pouhých 15 laboratoří vybavených pro práci s tímto virem). Zajímavé je, že jedna z nich se nachází poblíž Hradce Králové. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv.

Vakcína se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Besedě (Maryland). Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazující pozitivní výsledky. Testy na člověku stále pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno.

V roce 1999 vědec Maurice Iwu oznámil na Mezinárodním botanickém kongresu, ze výtažkem z ovoce Garcinia kola, rostoucím na stromech v západní Africe a používaném místními léčiteli k léčení různých onemocnění, zastavuje množení viru Ebola. Tyto testy však zahrnovaly pouze testy na vzorcích buněk; žádné zvíře nebo člověk se experimentu nezúčastnilo. Podle ohlasů v tisku se zdá, ze se jednalo o planý poplach.

Prevence

Ačkoliv neexistuje žádný účinný prostředek k léčbě pacientu nakažených virem Ebola, bylo již mnohé řečeno a napsáno, jak předcházet možnostem nákazy. Základním pravidlem je udržování alespoň základních standardů čistoty v nemocnicích. Toto zahrnuje např. prosté umývání rukou a sterilizaci injekčních jehel. Zásadní problém spočívá v tom, že nemoc má svůj původ v chudých zemích Afriky s nedostatečnou lékařskou infrastrukturou. Navíc její první příznaky jsou shodné s mnoha dalšími onemocněními, takže nemocný může i po prohlídce nadprůměrně schopným a pečlivým lékařem skončit se špatnou diagnózou buďto na oddělení s jinými pacienty, nebo v domácím ošetřování, což může umožnit nastartování epidemie.

Trendy

Vzhledem k neznámému rezervoáru je nanejvýš obtížné předvídat další propuknutí epidemií eboly. Lze předpokládat, že se budou objevovat v tropické Africe, existují vážné obavy z jejího zanesení do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky.

Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. K tomuto datu neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a prežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažením virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím.

Bioterorismus

Existují velké obavy z využití eboly teroristy nebo některými nebezpečnými režimy jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití viru Ebola jako biologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení: Ebola by musela být přenášena vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, ze Ebola se skutečně může šířit vzduchem v kapičkách vody (případ Reston), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora Kanatjana Alibekova vynaložil SSSR (a následně Rusko) obrovské prostředky na výzkum eboly a pokusy „zkřížit ji“ s virem neštovic a virem machupo (do roku 1992 neúspěšně).

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.