raketoplan Columbia při startu na misi STS-1

Havárie raketoplánu Columbia se stala 1. února 2003 v závěru vědecké mise STS-107. Byla už druhou havárií amerického raketoplánu. Na rozdíl od tragédie raketoplánu Challenger, který explodoval krátce po startu, nastala havárie Columbie při návratu, v okamžiku, kdy do bezpečného přistání zbývalo jen 16 minut. Stroj se rozpadl ve výšce 63 kilometrů nad státem Texas při rychlosti 5,5 km/s. Zahynulo všech sedm členů posádky.

Columbia byl raketoplán NASA (ev. č. OV-102), vypuštěný jako první na oběžnou dráhu. Jeho první mise STS-1 trvala od 12. dubna do 14. dubna 1981. Columbia byla zničena 1. února 2003 při návratu ze své 28. mise. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo.

Historie raketoplánu Columbie

Stavba Columbie začala v roce 1975 v Palmdale, Kalifornii. Svůj název dostala podle lodi jménem Columbia, které velel Američan Robert Gray a která jako první americká loď obeplula svět. Název byl vybrán i k poctění velitelského modulu Apolla 11, taktéž nazvaného Columbia. Po dokončení výroby byl raketoplán 25. března 1979 dopraven do Kennedyho vesmírného střediska na Floridě a začal být připravován na svou první misi. 19. března 1981 došlo během pozemních testů k nehodě, při níž došlo k úniku dusíku a dva lidé zahynuli.

První misi (STS-1) velel zkušený John Young a pilotem byl nováček Robert Crippen. Columbia byla na oběžné dráze od 12. do 14. dubna 1981 a Zemi oběhla 36krát. V roce 1983 se uskutečnila první mise se šesti astronauty (STS-9), mezi nim byl i první neameričan na palubě raketoplánu Ulf Merbold. 12. ledna 1986 vynesla Columbia na oběžnou dráhu prvního amerického hispánce, kterým byl Franklin Chang-Diaz a také prvního člena Sněmovny reprezentantů, Billa Nelsona. Další prvenství si Columbia připsala 5. března 1998, kdy NASA jmenovala velitelkou další mise raketoplánu Columbia Eileen Collinsovou, která se tak stala první velitelkou raketoplánu.

Seznam misí

Raketoplán Columbia vykonal 28 misí, při kterých strávil ve vesmíru 300,74 dní, Zemi oběhl 4 808krát a uletěl celkem 201 497 772 km.

Datum startu Označení Cíl mise
12. duben 1981 STS-1 První zkušební let raketoplánu do vesmíru
12. listopad 1981 STS-2 Druhý zkušební let
22. březen 1982 STS-3 Třetí zkušební let a testy manipulátoru RMS
27. červen 1982 STS-4 Čtvrtý a poslední zkušební let raketoplánu
11. listopad 1982 STS-5 První operační let raketoplánu, kdy byla vypuštěna dvojice komunikačních družic
28. listopad 1983 STS-9 První let evropské kosmické laboratoře Spacelab-1
12. leden 1986 STS-61C Vypuštění komunikačního satelitu Satcom Ku-1, experimenty
8. srpen 1989 STS-28 Vojenský let raketoplánu
9. leden 1990 STS-32 Vypuštění komunikační družice Syncom 4 F-5, zachycení a návrat na Zemi satelitu LDEF
2. prosinec 1990 STS-35 Astronomická pozorování
5. červen 1991 STS-40 Let laboratoře Spacelab SLS-1
25. červen 1992 STS-50 Let laboratoře Spacelab USML-1
22. říjen 1992 STS-52 Vypuštění italské družice LAGEOS, experimenty
26. duben 1993 STS-55 Let laboratoře Spacelab-D2
18. říjen 1993 STS-58 Let laboratoře Spacelab SLS-2
4. březen 1994 STS-62 Pokusy se souborem přístrojů USMP-2
8. červenec 1994 STS-65 Let laboratoře IML-2
20. říjen 1995 STS-73 Let laboratoře Spacelab USML-2
22. únor 1996 STS-75 Zopakování pokusu s družicí TSS viz Atlantis STS-46
20. červen 1996 STS-78 Let laboratoře Spacelab-LMS
19. listopad 1996 STS-80 Vypuštění a znovuzachycení trojice volně létajících plošin
4. duben 1997 STS-83 Let laboratoře Spacelab MSL
1. červenec 1997 STS-94 Zopakování vědeckého letu Spacelab MSL z mise STS-83
19. listopad 1997 STS-87 Vypuštění a znovuzachycení družice Spartan-201, pozorování s pomocí přístrojů USMP-4
17. duben 1998 STS-90 Let laboratoře Spacelab
23. červenec 1999 STS-93 Vypuštění observatoře Chandra. Poprvé v historii kosmonautiky letěla žena ve funkci velitele vesmírné lodi
1. březen 2002 STS-109 Čtvrtý servisní let k Hubbleovu kosmickému teleskopu
1. únor 2003 STS-107 Vědecký let s laboratoří Spacehab-RDM. Při přistávacím manévru došlo ke zničení raketoplánu,

celá posádka zahynula

STS-107 - poslední mise raketoplánu Columbia

znak mise STS-107 - poslední mise raketoplánu Columbia

STS-107 byla mise raketoplánu Columbia, která odstartovala 16. ledna 2003. Mise trvala 15 dní 22 hodin a 21 minut. Jedalo se o vědecký let s laboratoří Spacehab-RDM na palubě. Let skončil 1. února havárií a ztrátou stroje i s celou posádkou během přistávacího manévru.

Posádka poslední mise raketoplánu Columbia (STS-107)

Posádka raketoplánu Columbia byla určena už v roce 2000. Členy posádky byli:

  • Richard Husband (velitel)
  • William McCool (pilot)
  • David Brown (první letový specialista)
  • Kalpana Chawlaová (druhý letový specialista)
  • Michael Anderson (třetí letový specialista)
  • Laurel B. Clarková (čtvrtý letový specialista)
  • Ilan Ramon (palubní specialista, Izrael) Ilan Ramon byl vůbec prvním izraelským astronautem ve vesmíru. I z tohoto důvodu se zpočátku předpokládalo, že havárie byla teroristickým útokem - tato možnost však byla poměrně rychle vyloučena.
posádka raketoplánu Columbia - poslední let

Cíle mise

Tato mise byla po mnoha startech první, která neletěla k Mezinárodní vesmírné stanici. Cílem bylo provést řadu mezinárodních vědeckých experimentů v mikrogravitaci. Důraz byl kladen na lékařské experimenty, ale realizované byly také pokusy z oblasti technologického a materiálního výzkumu. V nákladním prostoru raketoplánu se nacházela laboratoř Spacehab (model RDM - Double Research Module - dvojitý výzkumný modul) sloužící k experimentům v mikrogravitaci a externí přístrojová plošina FREESTAR.

Problémy před startem

STS-107 byla jediná vědecká mise, která „přežila“ škrty v rozpočtu NASA. Původní plány totiž hovořily o jedné vědecké misi každý rok od roku 2001. Postupným snižováním rozpočtu však z celé plánované řady misí zůstala jen mise Columbia STS-107. A i ta však byla postupně odkládaná, protože přednost mělo zásobování a výměna posádek ISS. Do hry vstoupily i technické problémy. Columbia už od roku 1999 procházela rozsáhlou úpravou (Orbiter Maintenance Down Period), která zahrnovala důkladnou údržbu, kontrolu a modernizaci raketoplánu. Tato kontrola se však prodloužila a tak se první termín startu (11. leden 2001) stal nereálným. V následujících dvou letech došlo ke 13 dalším odkladům. Když byl raketoplán konečně v letuschopném stavu, bylo přijato rozhodnutí, že nejdříve se uskuteční mise STS-109 - servisní mise k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Start mise STS-107 byl plánován na červenec 2002, ale z důvodu dalších technických problémů byl opět odložen.

Lety raketoplánů nejsou označovány podle pořadí, v jakém startují, ale podle pořadí, v jakém byly naplánovány. Pořadí jejich startů se může měnit z finančních, technických a jiných důvodů. Z tohoto důvodu měla mise označení STS-107, přestože následovala po misi STS-113 a ve skutečnosti byla 113. letem raketoplánu a 28. startem orbitru Columbia.

Start raketoplánu Columbia STS-107

Cesta Columbie začala 12. března 2002, kdy byl raketoplán přesunut do přípravného hangáru OPF (Orbiter Processing Facility). Tam byla do nákladového prostoru nejprve vložena přístrojová paleta EDO (25. dubna 2002). 6. června jí nasledovaly Spacehab a FREESTAR a 31. října byly dveře do nákladového prostoru raketoplánu uzavřeny. 18. listopadu 2002 byla Columbia přesunuta do montážní haly VAB, kde byla o dva dny později připojena k hlavní palivové nádrži ET a pomocným motorům SRB. 9. prosince 2002 se začala přemísťovat na odpalovací rampu 39-A. Odpočítávání bylo zahájeno 13. ledna 2003. Přípravu na start a samotný start provázela zvláštní bezpečnostní opatření, hlavně kvůli přítomnosti izraelského astronauta na palubě. 7 hodin 20 minut před startem začal pozemní personál plnit nádrž ET pohonnými hmotami. Posádka začala do orbitru nastupovat v 8:30 UT. První nastoupil velitel Rick Husband, poslední (v čase 13:45) Kalpana Chawlaová. Vstupní průlez byl uzavřen ve 14:17.

Start proběhl úspěšně ve čtvrtek 16. ledna 2003 v 15:39:00 UT. Šlo celkově o 113. start v rámci programu Space Shuttle a celkově třetí kosmický start v roce 2003. V čase 15:40:21 UT dálkové kamery zjistily odtržení části tepelné izolace nádrže ET a jeho zásah do levého křídla orbitru. Rychlost kolize byla vypočítána na 190 m/s, hmotnost úlomku na 1,2 kg. Podle tehdejšího úsudku techniků to nemohlo způsobit vážnější poškození křídla ani jeho tepelné ochrany. Právě tento náraz úlomku izolační pěny do křídla se však stal raketoplánu osudným.

Start pokračoval dále bez problémů. 2 minuty a 7 sekund po startu se od nádrže ET oddělily pomocné motory SRB a přistály v Atlantském oceánu. V 15:47:30 UT byly vypnuty hlavní motory SSME (Space Shuttle Main Engines), a v 16:23 UT byl raketoplán Columbia naveden na operační oběžnou dráhu dvouminutovým zážehem motorů OMS (Orbital Maneuvering System).

Po dosažení oběžné dráhy mise dostala mezinárodní označení (COSPAR) 2003-003A. Columbia se dostala na oběžnou dráhu 273-290 km a jeden oběh kolem Země trval 90,14 minut. Sklon dráhy Columbie k rovníku byl 39°. Dvě hodiny po startu byly otevřeny dveře do nákladového prostoru a za další hodinu bylo zahájeno oživování Spacehabu a aktivace soupravy EDO. Už první den letu se uskutečnilo první pozorování - měření sluneční konstanty.

Operace na oběžné dráze

Let STS-107 probíhal takřka bez problémů. Základní náplň experimentů byla dokončena s dvoudenním předstihem. Misi narušily jen dva malé technické problémy. Prvním byla porucha separátorů kondenzované vzdušné vlhkosti klimatizačního systému, která nastala 18. ledna. Druhým problémem byl zkrat na jednom ze dvojice separátorů kondenzované vody, ke kterému došlo následujícího dne. Z tohoto důvodu muselo být omezeno chlazení vzduchu, aby bylo možno udržovat na přijatelné úrovni chlazení elektroniky. Tím však začala stoupat teplota na palubě Spacehabu. Oba problémy se však posádce podařilo úspěšně odstranit. Po zvýšení klimatizačního výkonu na obytné palubě Columbie se podařilo teplotu na palubě Spacehabu udržet v rozpětí 24 až 25°C.

Celkově bylo úspěšně provedeno více než 80 experimentů. Posádka pracovala nepřetržitě ve dvou dvanáctihodinových směnách (tzv. červená a modrá směna). Modrou směnu tvořili Brown, McCool a Anderson, červenou Chawlaová, Husband, Clarková a Ramon. 27. ledna v 17:36 UT se podařilo červené směně navázat spojení s posádkou Mezinárodní vesmírné stanice. V průběhu letu se uskutečnily celkem čtyři tiskové konference. Ta hlavní za účasti všech členů posádky proběhla 29. ledna. Největší pozornost na palubě poutal první izraelský astronaut Ilan Ramon, kvůli kterému se uskutečnila samostatná tisková konference 20. ledna. Ramonův bratr po havárii řekl: „Říkal, že je tak šťastný, že se ani nechce vrátit zpět na Zem… a nevrátil se.“

Zajímavostí je kresba čtrnáctiletého chlapce Petra Ginze, kterou si sebou do vesmíru vzal Ilan Ramon. Kresba znázorňuje pohled z Měsíce na Zem. Petr Ginz ji nakreslil za branami koncentračního tábora Terezín. Později zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Kromě toho měl Ramon sebou např. tóru, židovský náboženský text, který prošel německým koncentračním táborem a „košer“ potraviny speciálně balené pro použití ve vesmíru.

Přístrojové vybavení a experimenty

Jako už bylo uvedeno, STS-107 byla vědecká mise.[3] V nákladovém prostoru raketoplánu se nacházela laboratoř Spacehab, určená pro experimenty v mikrogravitaci. Označení dvojitý výzkumný modul (DRM) znamená, že tento exemplář vznikl spojením dvou menších modulů do jednoho většího. Spacehab a orbiter spojoval šestimetrový tunel, na který byla napojena také komora EAL (External Airlock) pro výstup do otevřeného prostoru. V přechodové komoře byly dva skafandry a poutací lana přesto, že nebyl plánovaný a ani neproběhl žádný výstup do kosmu. Vesmírná laboratoř Spacehab měla tvar ležatého zkoseného válce o délce šest metrů a vnitřním objemem 60 m3. Na palubě Spacehabu bylo umístěno 3375 kilogramů nákladu (přístroje, vzorky, manuály…) a dalších 360 kg se nacházelo na obytné palubě orbitru. V zadní části nákladového prostoru raketoplánu byla umístěna plošina EDO (Extended Duration Orbiter), která zásobovala energetické články PRSD (Power Reactant Storage and Distribution - systém uložení a distribuce energie), čímž umožnila prodloužení letu ve vesmíru na šestnáct dní s třídenní rezervou. Mezi Spacehabem a plošinou EDO se nacházela další plošina zvaná FREESTAR, která nesla několik vědeckých přístrojů, konkrétně:

  • spektrometr na studium ozónové vrstvy v zemské atmosféře SOLSE-2 (Shuttle Ozone Limb Sounding Experiment)
  • radiometr pro měření sluneční konstanty SOLCON-3
  • radiometrická kamera Cybion IMC-201
  • zařízení pro měření kritické viskozity xenonu, CVX-2
  • prototyp nízkovýkonového vysílače s přijímače LPT (Low-Power Transceiver)

Přístroje a experimenty na plošině FREESTAR fungovaly buď automaticky, pasivně nebo je astronauti ovládali na dálku.

V kýlové části se nacházel mikroakcelerometr OARE (Orbiter Acceleration Research Experiment), který měřil kvazikonstantní zrychlení. Kromě OARE měřil mikrogravitaci a chvění prostředí akcelerometr SAMS-FF (Space Acceleration Measurement System for Free Flyers).

Původně se uvažovalo o tom, že v nákladovém prostoru vynese Columbia místo FREESTAR družici Triana s urychlovacím stupněm, která bude potom navedena na vyšší oběžnou dráhu a bude fotografovat zemský povrch. Projekt však byl pozastaven a následně zrušen z důvodu neshod mezi Kongresem a Bílým domem.

Biologické experimenty

Na palubě Columbie byly též skleníky, akvária a terária, aby se mohl studovat vliv mikrogravitace na živé organismy. Několik těchto živočichů dokonce přežilo havárii. Šlo o háďátko obecné (Caenorhabditis elegans).[5][6] Astronauti sledovali například chování mravenců (rod Pogonomyrmex), pavouků (Eriophora) a včel (Xylocopa) v beztížném stavu, studovali jikry a embrya ryb Oryzias latipes, přizpůsobení se krevního oběhového systému krys mikrogravitaci, vliv podmínek kosmického letu na růst plísní, jejich metabolismus a citlivost na fungicidní prostředky a vliv mikrogravitace na fyziologii mikroorganizmů. Prováděly se imunologické a embryologické studie na rybce Xiphophorus helleri, fyziologické studie na vodní rostlině Ceratophyllum demersum, pozoroval se vývoj rostlinných buněk citlivých na gravitaci u mechu Ceratodon purpureum a jiné.

Experimenty připravovali výzkumníci především ze USA a Izraele, ale také z dalších států: z Kanady, z evropských států sdružených v Evropské kosmické agentuře (ESA), z Japonska, Austrálie, Číny a dalších. Mezi experimenty byl také zařazen projekt vytvořený studenty. Po tragédii jeden z nich uvedl pro New York Times: „Bylo by to znevážení astronautů, když bychom výzkum zastavili. Musíme pokračovat.“

Lékařské experimenty

Důraz se kladl na lékařské experimenty, přičemž astronauti sloužili nejen jako výzkumníci, ale i jako pokusné objekty. Uskutečnily se například tyto lékařské experimenty (následující vyjmenované byly připraveny vesmírnou agenturou ESA):

  • vliv mikrogravitace na celkový odpor periférních cév u člověka
  • regulační mechanismy krevního tlaku při cvičení v mikrogravitaci
  • vliv beztíže na regulaci srdečního tepu a krevního tlaku
  • spontánní přizpůsobení krevního tlaku mikrogravitaci
  • úkol kostních buněk při adaptaci svaloviny na mikrogravitaci
  • adaptace kardiopulmonálního a svalového systému v průběhu kosmického letu a po jeho ukončení
  • vliv přilnavosti na vlastnosti podpůrného tkaniva v mikrogravitaci
  • mnohoparametrové vyhodnocení zvládání stresu astronautů v průběhu letu
  • fyziologické parametry ovlivňující ortostatické problémy po kosmickém letu

Některé lékařské experimenty agentury NASA:

  • metabolizmus bílkovin v průběhu kosmického letu
  • kinetika metabolizmu vápníku v průběhu kosmického letu
  • přenos latentních virů HSV1 mezi členy posádky v průběhu letu

Lékařské experimenty Kanadské kosmické agentury (CSA):

  • studium osteoporózy v mikrogravitaci, vliv hormonů a genová regulace
  • vliv spánku a imunitních funkcí na osteoporózu

Další experimenty byly zaměřeny například na výzkum vlivu osvětlení na hloubku spánku astronautů, studium kostního a svalového systému v mikrogravitaci, změny imunitního systému vyvolané kosmickým letem, vyhodnocení zvládání stresu po dobu letu a pod. Pro tyto účely byla posádka vybavena přípravky pro odběr slin, krve a moči, automatickým analyzátorem krve PCBA (Portable Clinical Blood Analyser) a ergometrem a pokročilým systémem pro monitorování dechu ARMS (Advanced Respiratory Monitoring System).

Technologický a materiálový výzkum

Realizovány byly také pokusy z oblasti technologického a materiálového výzkumu. Šlo například o studium procesu hoření, zkoušky hasícího zařízení s vodní mlhou a studium mechaniky zrnitých materiálů. Z oblasti fyziky se realizovaly pokusy krystalografie a molekulární fyziky, například tvorba vláknitých krystalů ve směsi chloridu kobaltnatého a chloridu vápenatého v roztoku křemičitanu sodného v beztížném stavu. Studovaly se různé fyzikální procesy, například vlastnosti rozhraní dvou kapalin, studium kulatých plamenů, tvorba sazí v beztížném stavu a další. Experimenty a pozorování byly též z oblasti kosmické výroby, například příprava krystalů bílkovin, výroba léčiv a podobně.

Na plošině FREESTAR byly přístroje sledující a zkoumající zemskou atmosféru (spektrometr, radiometrická kamera a další) a též vliv kosmického prostředí na různé materiály (guma, železo, magnety, křída). Tyto materiály byly umístěny na modulu SEM-14 (Space Experiment Module) a experimenty s nimi spojené pocházely z 11 amerických škol. Radiometr SOLCON-3 umístěný na plošině FREESTAR zase měřil hodnotu sluneční konstanty. Na letové palubě raketoplánu se uskutečňoval experiment testování navigačního systému využívajícího družice GPS a při přistávacím manévru mělo též dojít k testování vlivu bočního větru na dynamiku přistávacího manévru.

Vně raketoplánu se sledoval účinek zážehu motorů raketoplánu na ionosféru a také pozorování zážehu motorů z družice USAF.

Přípravy na přistání

Ještě v průběhu letu technici analyzovali možné důsledky nárazu části tepelné izolace z nádrže ET na levé křídlo raketoplánu. 28. ledna došli k závěru, že ani rozsáhlé poškození dlaždic tepelné ochrany, které mohl tento náraz způsobit, by nemělo mít za následek destrukci raketoplánu. Ani záběry ze stanice AMOS (U. S. Air Force Maui Optical and Supercomputing Site) neukázaly žádné poškození, avšak snímky nezabíraly spodní stranu orbitru. 30. a 31. ledna piloti Columbie a Chawlaová zahájili nácvik přistávacího manévru na simulátoru PILOT. Nácvik proběhl bez jakýchkoliv problémů. 31. ledna zahájila posádka prověrky Columbie před přistáním a také úklid předmětů na obytné palubě a v laboratoři.

Poslední přistávací manévr raketoplánu Columbia

Začátek přistávání

Přistání raketoplánu Columbia při vědecké misi STS-107 zaměřené na výzkum mikrogravitace bylo naplánováno na 1. února 2003. 31. ledna bylo zahájeno ukončování pokusů a úklid na palubě družicového stupně raketoplánu i v laboratoři Spacehab. 1. února 2003 okolo 6:40 UT ukončila odpočinek „červená směna“ (Chawlaová, Husband, Clarková a Ramon). Posádka se totiž kvůli efektivnějšímu využití času dělila na dvě směny: modrou a červenou. Obě směny okolo 08:49 UT zahájily přípravy na přistávací manévr. Proběhly poslední kontroly (čerpadla APU, funkce elevonů a kormidla, zkušební zážeh RCS motorů) a ve 13:10:39 UT bylo spuštěno první ze tří čerpadel hydrauliky. Ve 14:03 SEČ zahájila nic netušící posádka přistávací manévr. S dosednutím stroje na přistávací dráhu Kennedyho kosmického střediska se počítalo v 15:16 SEČ. Raketoplán byl otočen motory dopředu a ve 14:15:30 byl převeden zážeh motorů OMS o délce trvání 158 sekund. Poté piloti otočili Columbii zpět do původní polohy – „nosem dopředu“. Z bloků FRCS byly vypuštěny zbytky pohonných hmot, byla spuštěna další dvě hydraulická čerpadla a motory SSME byly připraveny pro vstup do atmosféry. Raketoplán vstoupil do vrchních vrstev zemské atmosféry, kde jej začalo postupně obklopovat žhavé plazma. Toto plazma s teplotou přesahující 1000 °C vzniká třením řídkých vrstev vzduchu o povrch raketoplánu. Raketoplán je však proti tomu chráněn vrstvou izolačních destiček. Za oficiální čas vstupu do atmosféry se považuje čas 14:44 SEČ. Zatím vše probíhalo podle plánu.

Havárie raketoplánu Columbia

Ve 14:49 zahájila Columbia pravotočivou otáčku - manévr na snížení rychlosti. Ve 14:49 několik čidel zaregistrovalo slabý nárůst teploty. Za dvě minuty zaregistrovaly mírný nárůst teploty i čidla v hydraulickém systému brzd levého podvozku. V následujících chvílích došlo ke ztrátě údajů z čidel. Teplota rostla v celém křídle a v celé podvozkové šachtě. Tato data řídící středisko zaregistrovalo, ale nevěnovalo jim zvláštní pozornost. Krátce nato došlo ke ztrátě dat o tlaku i v pneumatikách levého podvozku. Tato skutečnost už mohla znamenat vážnou závadu, stále však mohlo jít jen o poruchu komunikace. Řídící středisko si to však chtělo ověřit: „Columbia, tady je Houston,“ hlásil „capcom“ řídícího střediska Charles Hobaugh, „díváme se tu na hodnoty tlaku v pneumatikách a poslední jsme nedostali.“

„Rozumím…“ stihl ještě říci velitel Rick Husband a vyslovil ještě začátek dalšího slova. Jaké to bylo slovo se už nikdo nikdy nedozví, protože v té chvíli bylo s raketoplánem přerušeno veškeré spojení. O několik sekund později se stroj podle radarových hlášení rozpadl. Těsně před rozpadem došlo k odtržení levého křídla. V okamžiku rozpadu se Columbia nacházela ve výšce 63 kilometrů a pohybovala se rychlostí 5,5 km/s. V trase raketoplánu nadále letěly už jen žhavé trosky, které se rozptýlily a dopadly na území třech amerických států, největší množství do Texasu. Trosky dopadaly do eliptické oblasti s rozměry přibližně 500×100 km. V 15:12:55 UT dal řídící letu L. Cain příkaz na uzamčení řídícího střediska, což je standardní opatření nutné pro zachování údajů a pozdější vyšetřování příčin nehody raketoplánu. Stalo se tak necelé tři minuty před časem plánovaného dosednutí Columbie na přistávací dráhu. Pracovníci NASA začali pomalu odvádět příbuzné a známé posádky z návštěvnické galerie hlavního sálu řídícího střediska. V té době seděl otec Ilana Ramona, Elizer Wolfermann v televizním studiu. Přímý přenos přerušila zpráva izraelského reportéra z Kennedyho vesmírného střediska o přerušení spojení s Columbií. Wolfermanna ohleduplně odvedli do vedlejší místnosti. Později o tomto okamžiku řekl: „Ještě jsem věřil. Té naděje jsem se držel všemi silami. Ilan přece velmi často létal bez spojení se Zemí.“ Okamžitě se rozběhly záchranné akce. V zázrak doufaly Spojené státy, Izrael i Indie (rodná země Kalpany Chawlaové). Nikdo ze sedmičlenné posádky však nepřežil. V 17 hodin Kennedyho vesmírné středisko spustilo vlajky na půl žerdi. Ve 20:05 prezident George W. Bush oznámil: „Columbia je ztracena, nikdo nepřežil.“

V USA i jiných zemích zavládl smutek. Lidé nosili květy k místům, kde se našly trosky. Přesto si však rodiny a přátelé astronautů přáli, aby lety do vesmíru pokračovaly. „Chceme, aby vesmírné mise pokračovaly. Nechceme, aby tito lidé zemřeli zbytečně.“ řekla matka astronauta Davida Browna. Podle jejích slov by si pokračování letů přál i její syn: „Když se ho jednou bratr Dough ptal: Davide, a co když zemřeš? David odpověděl: Program i přesto musí běžet dál“. Audrey McCoolová, matka pilota Williama C. McCoola uvedla: „Chceme, aby kosmické mise nepřestaly. Sedm životů by nemělo vyhasnout nadarmo.“ Bratr Ilana Ramona před novináři řekl: „Pro Ilana to bylo splnění snu. Chci, aby věděl, že jsem na něj pyšný. Ano, pyšný je to správné slovo.“ V Iráku však oficiální místa havárii považovala za důvod k radosti: „Alláh chtěl ukázat, že jeho moc je větší než moc Američanů. Pletou se do záležitostí naší země, ale Alláh nás mstí.“ (Abdal Džabbar Kurajší, zaměstnanec vlády Iráku).

Osud trosek Columbie

NASA vydala varování, aby se občané nedotýkali nalezených trosek. Mohly by být totiž toxické, hlavně kvůli možnému obsahu paliva - hydrazinu, který je prudce jedovatý. Několik lidí muselo vyhledat lékařské ošetření, převážně z preventivních důvodů. Někteří Američané začali trosky sbírat, buď si je chtěli nechat jako suvenýry nebo je prodat. Na internetu se objevila nabídka úlomků, přitom aukční cena některých z nich se vyšplhala na víc než 30 000 dolarů. Společnost eBay však začala tyto nabídky z internetu rychle stahovat. Státní zástupce pro jižní Texas Michael Shelby vyhlásil, že „kdokoli se dotkne trosek, bude čelit tvrdému trestu.“ Trosky jsou stále federálním majetkem. Místy však nastal opačný problém: Občané nosili na policii předměty, které považovali za trosky, ačkoliv to trosky nebyly. Množství trosek dopadlo například do města Nacogdoches. Jeho náměstí se stalo symbolem národní tragédie, lidé zde pokládali květiny nebo nechávali lístečky s vyjádřením lítosti a bolesti. S některými troskami si začaly hrát malé děti, naštěstí se žádné z nich nezranilo.

Trosky byly shromažďovány ve vyprázdněném hangáru v Kennedyho vesmírném středisku. 18. února bylo shromážděno už 4 000 úlomků. 4. března bylo na tiskové konferenci vyšetřovací komise CAIB oznámeno, že zatím se našlo 22 563 kusů trosek, které dohromady tvoří 13,7 % hmotnosti Columbie. 26. března už hmotnost shromážděných trosek představovala 25 % hmotnosti raketoplánu. Technici předpokládali, že na Zemi mohlo dopadnout 35 až 50 % původní hmotnosti.

Hledání trosek začalo okolo 14:25 UT. Nejdříve byly dvě stíhačky F-15 louisianské Air National Guard z New Orleans odkloněny od běžného letu, aby se podílely na hledání trosek. V první fázi bylo do záchranných operací nasazeno několik desítek tisíc hasičů, policistů a vojáků. Později se jejich počet ustálil na 2500 osob. Koordinaci a zajištění sběru trosek měl na starosti astronaut James Donald Wetherbee. Trosky se shromažďovaly na letecké základně Barksdale. Hlavní koordinaci a zajištění trosek řídil Federální úřad pro mimořádné události (FEMA). Družice Ikaros okolo 18:00 UT pořídila snímky oblasti Texasu s celkovou plochou asi 2000 kilometrů čtverečních, aby bylo hledání trosek jednodušší. Další snímky tato družice pořídila 4. února. Důležitým pro vyšetřování byl nález datového záznamníku OEX (Orbiter Experiment Support System). Tento záznamník je podobný „černé skříňce“ v letadlech, na rozdíl od ní však není přizpůsoben na „přežití“ havárie. Záznamník, který byl aktivován na začátku přistávacího manévru v čase 13:34 UT nahrával údaje o teplotě, aerodynamickém tlaku, vibracích a dalších fyzikálních parametrech. Ze všech raketoplánů byl pouze na Columbii jako zkušební prototyp. Po otevření záznamníku se však zjistilo, že páska je přetržená a proto z ní množství dat nebylo možno získat.

Mezi troskami se našly i pozůstatky členů posádky. První byly objeveny v Hemphille na východě Texasu. Kvůli velkému poškození se však nedaly identifikovat. Jako první se podařilo identifikovat pozůstatky Ilana Ramona. Našly se v noci z 5. na 6. února společně s troskami větší části spodního dílu obytné paluby. Ve stejné oblasti byla nalezena i špice raketoplánu a část řídícího panelu. 12. února NASA oznámila, že se podařilo identifikovat všechny členy posádky. Shromažďováním pozůstatků byl pověřen astronaut Jerry Lynn Ross.

Sedm astronautů však v konečném důsledku nebylo jedinými obětmi havárie. 27. března se ve východním Texasu do lesa zřítil vrtulník Bell 407 patřící U. S. Forest Service, hledající trosky. Dvě osoby zahynuly a další tři byly zraněny.

Vyšetřování katastrofy raketoplánu Columbie

Vyšetřovací komise

Druhý den po katastrofě byla sestavena vyšetřovací komise CAIB (Columbia Accident Investigation Board), známá také jako „Gehramova komise“. V jejím čele byl admirál námořnictva Harold Gehram. Členy byli:

  • S. Turcotte (velící důstojník U. S. Naval Safety Center)
  • generálmajor J. L. Barry (ředitel odboru plánování a programů, Headquarters Air Force Materiel Command)
  • generálmajor K. W. Hess (vedoucí odboru bezpečnosti USAF)
  • dr. J. M. Hallock (vedoucí odboru bezpečnosti letecké dopravy při Ministerstvu dopravy)
  • S. B. Wallace (ředitel odboru vyšetřování leteckých nehod Federal Aviation Administration)
  • brigádní generál D. Deal (velitel 21. vesmírné letky)
  • S. Hubbard (ředitel Ames Research Center)
  • Bryan O'Connor (bývalý astronaut)

Později byla jako další člen komise jmenována Sheila E. Windallová, zabývající se problematikou letů v extrémních výškách. 5. března se na žádost předsedy CAIB komise rozšířila o další tři členy. Byli to:

  • dr. Douglas Osheroff, laureát Nobelovy ceny za fyziku v roce 1996 a profesor na Stanford University
  • dr. Sally Rideová, bývalá astronautka a ředitelka California Space Institute
  • dr. John Logsdon, ředitel Space Policy Institute

První veřejné zasedání komise se uskutečnilo 6. března.

Vyšetřovací komise se soustředila na dva klíčové zdroje informací: údaje v počítačích řídícího střediska a zkoumání shromážděných trosek. Komise studovala též záznam radiolokačních sledování, záznamy telemetrie a záznamy hovorů s posádkou. Díky detailním zkoumání radiolokačních sledování například komise zjistila, že 17. ledna se od raketoplánu oddělil objekt s rozměry přibližně 0,3 krát 0,3 metru. Jeho možný vliv na havárii se však nepodařilo prokázat, mohlo jít například jen o kus ledu z odpadní vody vypouštěné z raketoplánu.

Teorie o příčině havárie

Mezi hlavní možné příčiny havárie patřily:

  • teroristický útok
  • chybný úhel sestupu
  • poškození tepelné ochrany (ve vesmíru nebo v průběhu startu či přistávání)
  • zborcení konstrukce způsobené únavou materiálu
  • selhání počítače
  • výbuch v motorové sekci

Teroristický útok byl hned na začátku vyloučen jako technicky neuskutečnitelný. Chybný úhel sestupu či nesprávný manévr se dal taktéž okamžitě vyloučit, protože až do okamžiku ztráty spojení letěla Columbia po přesně stanovené dráze a stanovenou rychlostí. Další teorie předpokládaly, že příčinou mohla být i exploze pneumatik podvozku nebo samovolné otevření nebo odpadnutí závěru podvozku. Už v prvních fázích vyšetřování všechno nasvědčovalo tomu, že raketoplán měl při vstupu do atmosféry poškozenou tepelnou ochranu levého křídla. Příčiny poškození mohly být různé. Náraz kousku izolační pěny nebo kusu ledu NASA zpočátku odmítala. Při startu sledovací kamery zaznamenaly úlomek izolační pěny oddělující se od nádrže ET a narážející do křídla, ale podle tehdejšího názoru odborníků tato událost neměla mít na bezpečnost letu větší vliv. „Prostě nedává smysl, že by tato událost byla hlavní příčinou“ prohlásil na tiskové konferenci několik dní po tragédii ředitel programu raketoplánů Ron Dittermore. Úvahy o vodou nasáknutém a zledovatělém kusu pěny se ukázaly jako neopodstatněné - použitá izolační pěna je totiž nenasákavá. Samotná izolační pěna podle názoru odborníků jednoduše nemohla způsobit dostatečně velké poškození na to, aby došlo k destrukci celého raketoplánu. Navíc už při předcházejících letech docházelo k poškozením tepelného štítu izolační pěnou nebo ledem. Jednalo se o lety STS-7, STS-32, STS-50, STS-112 a vůbec největší poškození bylo zaznamenáno při letu STS-87. Při letu STS-87 měly destičky štítu celkově 380 poškození, některé kusy byly poškozeny až ze tří čtvrtin a přesto se raketoplánu podařilo bezpečně přistát.

Mezi další teorie patřilo poškození tepelného štítu až ve vesmíru. Poškození mohl způsobit kus ledu vypuštěný jako odpadní voda nebo mikrometeoroid. Ve výzkumném středisku Southwest Research Institute v San Antoniu prováděli pokusy s vystřelováním vzorku pěnové izolace ET na panel RCC. Pokusy dokázaly, že nejpravděpodobnější příčinou havárie byl skutečně náraz izolační pěny.

Rekonstrukce zániku raketoplánu

První detailní scénář havárie, který vypracovali pracovníci NASA, zveřejnila CAIB 6. května. Definitivní verze scénáře událostí byla komisí zveřejněna 8. července 2003.

Krátce po havárii bylo řídící středisko v Houstonu uzavřeno a všechna data v počítačích uložena. Z těchto údajů a z výpovědí očitých svědků, fotografického a filmového materiálu byly zrekonstruovány poslední okamžiky Columbie:

  • 14:50:53 - začíná období maximálního aerodynamického ohřevu
  • 14:51 - raketoplán přeletěl nad pobřežím Kalifornie. Očití svědci pozorovali, že za strojem zůstávají drobné rozžhavené úlomky - pravděpodobně odtrhávající se destičky tepelné ochrany. První anomálie byla zpozorována už ve 14:48:39. Čidlo uvnitř levého křídla za panelem RCC detekovalo nečekaně vysoké mechanické namáhání křídla.
  • 14:52:17 - mírný nárůst teploty zaregistrovaly čidla v hydraulickém systému brzd v levém podvozku. Columbia se nacházela ve výšce 71 040 metrů nad Tichým oceánem a letěla rychlostí 23,58 Machů
  • 13:52:25 až 13:52:31 UT - nečekané přerušení spojení, podobná přerušení však bývají způsobeny obtékajícím plazmatem i při normálním průběhu přistání.
  • 14:52:41 - zvyšuje se rychlost nárůstu teploty v hydraulickém systému brzd v levém podvozku
  • 14:52:49 - úplně přestalo pracovat tepelné čidlo ve středu spodní strany levého vnitřního elevonu, poté co naměřilo maximální teplotu 232 °C. Raketoplán byl ve výšce 70 085 m a měl rychlost 23,25 M
  • 14:52:56 - nečekaný pokles teploty na levém vnitřním elevonu
  • 14:53:09 - prudce vzrůstá teplota na levém modulu OMS
  • 14:53:10 - nárůst teploty udávají dvě čidla podvozku, ztratily se všechna data z čidla teploty hydrauliky levého vnějšího elevonu. O sekundu později přestává dodávat informace i tepelné čidlo ve spodní větvi hydraulického systému
  • 14:53:26 - raketoplán přelétává nad kalifornským městem Gualara severně od San Francisca ve výšce 69 480 metrů rychlostí 23 M. Krátce předtím začalo plánované řízení úhlu náběhu.
  • 14:53:30 - 14:53:33 - Výpadek telemetrie, který však může znamenat jen běžný výpadek působením plazmatu. Po obnovení spojení už nevysílalo čidlo zpětné větve hydraulického systému. Raketoplán je v pravotočivé zatáčce a pohybuje se rychlostí 7,06 km/s.
  • 14:53:34 - začala klesat teplota ve zpětné větvi hydraulického systému ovládání levého vnitřního elevonu. Za dvě sekundy později toto čidlo přestalo vysílat.
  • 14:53:44 - na amatérském videozáznamu je zaznamenán první úlomek oddělující se od raketoplánu
  • 14:53:46 - nárůst teploty v hydraulickém brzdovém okruhu levého podvozku. Stroj byl ve výšce 69 060 metrů a pohyboval se rychlostí 22,86 M
  • 14:53:54 - 14:53:58, 14:54:00 - další záznamy o úlomcích tepelného štítu oddělujících se od raketoplánu
  • 14:54:10 - začala vzrůstat i teplota hydraulického brzdového okruhu levého podvozku
  • 14:54:22 - na levé straně střední části trupu nad křídlem začíná teplota narůstat rychlostí 4,2°C za minutu. Normální průběh je 0,5°C za minutu. Columbia je ve výšce 68 270 m a má rychlost 22,52 M
  • 14:54:24 - vzrůstá teplota systému hydrauliky levého hlavního podvozku a to rychlostí 7°C za minutu
  • 14:54:26 - podle plánu dochází k přepnutí komunikačních antén
  • 14:54:34 - náhlé a krátkodobé zjasnění raketoplánu. Pravděpodobně došlo k vzplanutí některého konstrukčního prvku na levém křídle raketoplánu. Columbia je ve výšce 68 070 m a letí rychlostí 22,43 M. Nastává lehká odchylka od přímého směru letu. Autopilot dává pokyn ke dvěma zážehům stabilizačních motorů OMS, aby tuto odchylku napravil.
  • 14:54 - čidla sledující teplotu mezi hliníkovým trupem raketoplánu a vrstvou destiček jeho tepelné ochrany zaznamenávají o třicet stupňů vyšší teplotu oproti normálu. V tomto okamžiku tepelný štít stroje už není celistvý. Mimo plazmatu k destrukci přispívá hoření samotného raketoplánu
  • 14:55:04 - 14:55:30 - Odlet dalších čtyř úlomků, stoupá teplota zpětného ventilu brzdového hydraulického systému
  • 14:55:23 - další čidlo teploty hydrauliky (tentokrát zpětný ventil hydrauliky přední brzdové čelisti levého kola hlavního podvozku) registruje nárůst teploty rychlostí 5°C za minutu. Raketoplán má výšku 66 850 metrů a rychlost 21,69 M
  • 13:55:33 až 13:55:35 UT - výpadek telemetrie, vzápětí je zpozorován další úlomek
  • 14:55:41 - další nárůst teploty na levé straně trupu nad křídlem z 0 °C/min na 1.4 °C/min.
  • 14:55:49 - raketoplán vylétá ze zemského stínu
  • 14:56:16 14:56:20 - roste teplota v celé podvozkové šachtě. Čidlo ve středu horní hrany levého křídla přestalo vysílat
  • 14:56:22 - zvyšuje se rychlost růstu teploty hydrauliky levého brzdového okruhu
  • 14:56:24 - ztráta informací ze středu spodní strany levého křídla
  • 14:56:53 - další zvýšení rychlosti růstu teploty v hydraulice vysouvání levého podvozku z 0,9 na 7,5°C za minutu. Raketoplán letí ve výšce 65 650 metrů rychlostí 20,80 M
  • 14:57 - v důsledku aerodynamických sil se raketoplán začíná pomalu otáčet doleva. Autopilot zatím tuto odchylku bez problémů kompenzuje
  • 14:57:06 - raketoplán v levotočivé zatáčce
  • 14:57:19 - tlakové čidlo ve vnější pneumatice levého podvozku vykazuje anomálie
  • 14:57:28 - selhalo teplotní čidlo ve středu spodního povrchu levého křídla. Raketoplán je ve výšce 65 055 metrů a pohybuje se rychlostí 20,31 M
  • 14:57:35 - raketoplán se díky zvýšenému aerodynamickému namáhání opět stáčí doleva, náklon zatím kompenzují elevony
  • 14:57:43 - selhalo tepelné čidlo ve středu horního povrchu levého křídla
  • 14:57:54 - začíná růst teplota zpětného ventilu hydrauliky zadní brzdové čelisti levého kola levého podvozku. Columbia je teď ve výšce 63 090 m a pohybuje se rychlostí 19,55 M
  • 14:58:03 (±30 sekund) - další kompenzace narůstající aerodynamické nestability
  • 14:58:16 - zvýšila se rychlost nárůstu teploty hydrauliky brzdového okruhu D z 0,5 na 6,5°C za minutu
  • 14:58:32 - začíná postupný pokles tlaku v obou pneumatikách levého podvozku, začíná klesat teplota levého kola levého podvozku
  • 14:58:38 až 14:58:40 - přestávají pracovat čidla pneumatik levého podvozku
  • 14:58:39 - monitor v pilotní kabině raketoplánu zobrazuje informace o odchylkách v tlakových senzorech v levém podvozku. V tomto okamžiku se asi posádka poprvé dozvěděla, že něco není v pořádku. Předcházející problémy totiž počítače nehlásily a chvění a vibrace, které byly způsobeny postupnou destrukcí křídla se téměř nelišily od chvění a vibrací provázející každé přistávání.
  • 14:58:40 - náhle přestalo pracovat čidlo měření tlaku pravé pneumatiky levého podvozku. Raketoplán má výšku 62 210 metrů a rychlost 19,13 M
  • 14:58:41 - zaregistrován prudký nárůst tlaku o 24 kPa a vzápětí pokles v pravé pneumatice levého podvozku. Je možné, že došlo k prasknutí pneumatiky
  • 14:58:48 - 14:58:54 - tlak v pravé pneumatice levého podvozku začíná klesat a přestávají pracovat další čidla teploty a tlaku v obou pneumatikách levého podvozku
  • 14:59:00 - dokončení snímku Columbie dalekohledem Starfire Optical Range na základně Kirtland
  • 14:59:06 - jeden ze tří spínačů indikuje vysunutí levého podvozku. S největší pravděpodobností šlo o poškození spínače a ne o skutečné vysunutí podvozku. Raketoplán letí ve výšce 61 300 metrů rychlostí 18,76 M
  • 14:59:28 - bylo navázáno poslední hlasové spojení s raketoplánem
  • 14:59:31 - zážeh dvou manévrovacích motorů RCS na pravé straně raketoplánu a následně vychýlení obou elevonů, vše za účelem kompenzovat vzrůstající aerodynamický odpor v oblasti levého křídla. Raketoplán má výšku 60 230 metrů a rychlost 18,16 M. Řídící systém raketoplánu začíná dostávat zmatené údaje
  • 14:59:32 - přijat poslední úplný blok telemetrických údajů, které uvádějí nejvyšší naměřenou teplotu v brzdovém okruhu levého podvozku a to 77,9 °C. Přerušení datového spojení nastalo na souřadnicích 32.9° s.š., 99.0° z.d. Vzápětí došlo na palubě Columbie k elektrickému zkratu
  • 14:59:33 chybné hlášení z hydraulického systému, poplašná signalizace primárního řídícího systému a všeobecný poplach
  • 14:59:36 až 14:59:37 - pokus autopilota o kompenzaci narůstajícího aerodynamického odporu
  • 14:59:46,347 - začíná 25 sekund, během kterých nebyla z raketoplánu přijata vůbec žádná data
  • 14:59:52 - pravděpodobně došlo k poškození levého modulu OMS a úniku jeho pohonných hmot
  • 15:00:01 až 15:00:03 - náhodná nebo úmyslná aktivace jednoho ze dvou ručních ovladačů orientace raketoplánu
  • 15:00:03 - krátké obnovení telemetrie, které je však neúplné. Podle údajů jsou hlavní systémy (počítače, palivové články, čerpadla APU,…) funkční a trup je zřejmě nedotknutý. Palivové baterie, navigační systém, autopilot a počítače dosud pracovaly. V hydraulickém systému je však nulový tlak a křídlo je těžce poškozeno nebo úplně zničeno, levý modul OMS též pravděpodobně podléhal destrukci

Raketoplán vzápětí pravděpodobně začal rotovat a došlo k jeho destrukci. Kabina s posádkou vlastní destrukci stroje pravděpodobně přestála, ale přibližně po 10 sekundách byla zničena působením aerodynamických sil. Jestli byla posádka od okamžiku destrukce stroje až do okamžiku zničení kabiny při vědomí nebo ne, nelze nijak zjistit. NASA z úcty k pozůstalým nezveřejnila, jak a kdy přesně posádka zahynula. Smuteční obřad za účasti rodinných příslušníků, zástupců vedení NASA a pozvaných hostů se konal 2. února v Houstonu. Jako první byl pochován Ilan Ramon. Jeho tělesné pozůstatky byly 10. února 2003 převezeny do Tel Avivu, vlastní smuteční obřad se konal o den později. Velitel Rick Husband byl pochován v rodném městě Amarillo, William McCool ve městě Annapolis a pozůstatky Kalpany Chawlaové byly převezeny do její rodné Indie. Ostatní tři členové posádky, David Brown, Michael Anderson a Laurel Clarková jsou pochováni na Arlingtonském národním hřbitově ve Washingtonu.

Závěr vyšetřovací komise

První díl plného znění zprávy vyšetřovací komise zveřejnila komise 26. září 2003. CAIB dospěla k závěru, že příčinou neštěstí byla poškozená tepelná izolace na náběžné hraně levého křídla. K tomuto poškození došlo už při startu. Způsobil ho velký kus pěnové izolace, který odpadl z nádrže ET. Po upřesnění byly jeho rozměry přibližně 600 krát 380 krát 75 mm. Společně s ním se uvolnily další dva menší úlomky. Velký kus izolace dopadl na náběžnou hranu křídla rychlostí 185 až 255 m/s, kde poškodil panely RCC. Místo dopadu bylo opravdu nešťastné - kdyby tento kus dopadl na jiné místo, pravděpodobně by se i přes poškození podařilo Columbii bezpečně přistát. Na náběžné hraně křídla je však teplota plazmatu nejvyšší a celistvost panelů RCC je pro bezpečné přistání nezbytná. K poškození došlo mezi panely 5 až 9, nejpravděpodobněji byly poškozeny panely 8 a 9. Vzniklou trhlinou se plazma dostalo do křídla, kde pravděpodobně nejprve přepálilo žebro náběžné hrany. Plazma postupně propalovalo přepážky tvořící vnitřní konstrukci křídla a zároveň zvětšovalo trhlinu. Zároveň aerodynamické síly strhávaly ze stroje další destičky a úlomky. Tento proces pozorovalo několik svědků. Ve 12:58:56 byl přerušen přenos telemetrických údajů o teplotě a tlaku pneumatik levého podvozku. To mohlo souviset s explozí pneumatik pod vlivem vysoké teploty. Nakonec došlo k odtrhnutí křídla. Raketoplán se prudce otočil, v důsledku toho vypadlo spojení (komunikační anténa přestala směrovat na spojovací družici). V následujících sekundách došlo k destrukci celého raketoplánu.

Vyšetřovací komise v závěrečné zprávě vydala celkově 29 doporučení pro vyšší bezpečnost budoucích letů. Za hlavní příčinu, která vedla k havárii, považuje CAIB dlouhodobý nedostatek interní komunikace v rámci organizace a přehlédnutí zdánlivě drobných odchylek od požadovaných technických a bezpečnostních parametrů mise. 27. června vydala CAIB předběžná doporučení, podle kterých má NASA vyvinout před obnovením letů raketoplánů k ISS prostředky inspekce a opravy tepelné ochrany včetně panelů RCC. Před zahájením letů za jiným účelem musí být navíc vyvinuty inspekční a opravárenské postupy úplně nezávislé na ISS, pokrývající co nejširší spektrum scénářů poškození. NASA zareagovala rychle, už 8. září 2003 zveřejnila první plán uskutečňování opatření podle doporučení. Další lety byly pozastaveny na víc než dva roky. Raketoplány i pozemská zařízení a personál prošli celou řadou úprav, testů a zdokonalení. Především byla omezena možnost odpadávání částic z ET při startu. Program návratu raketoplánů do vesmíru byl nazván Return to Flight.

Možnosti záchrany posádky

Komise též zhodnotila studii NASA o případných možnostech záchrany posádky Columbie v případě, že by se o poškození vědělo. Možnosti nouzové opravy náběžné hrany ve vesmíru nebo vyslání záchranné mise raketoplánu Atlantis v případě letu STS-107 nebyly realizovatelné. Právě tak nebyly uskutečnitelné ani varianty vyslání ruské vesmírné lodě nebo nouzový přechod astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici. Start raketoplánu nebo ruské vesmírné lodě nebyl uskutečnitelný pro příliš dlouhé trvání předstartovních příprav, neexistovala žádná možnost přechodu posádky z jedné vesmírné lodě do druhé a také by neměla posádka záchranné lodě dost času nacvičit si průběh záchranné akce. Spojení se s ISS bylo nerealizovatelné, protože Columbia obíhala po dráze s podstatně jiným sklonem a výškou a na vyrovnání své dráhy se stanicí neměla dostatek času ani paliva. Columbia neměla ani spojovací tunel s ISS. Na možnost opravy poškozené tepelné ochrany ve vesmíru Columbia nebyla také vůbec vybavena.

Posádku Columbie nebylo možno za nastalé situace zachránit. Ačkoliv se objevily různé spekulace, ani posádka, ani nikdo z řídícího střediska nic netušil o poškození a blížící se katastrofě.

Pamětní gesta

Jmény členů posádky Columbie byly pojmenovány planetky (51823) Rickhusband, (51824) Mikeanderson, (51825) Davidbrown, (51826) Kalpanachawla, (51827) Laurelclark, (51828) Ilanramon a (51829) Williemccool. Na jejich památku byla též do přistávacího modulu robota Spirit na Marsu umístěna pamětní plaketa a jejich jmény byly pojmenovány též jednotlivé vrchy pohoří Columbia Hills na Marsu, v blízkosti kterých rover přistál. Letiště ve městě Amarillo (rodném městě Ricka Husbanda) s původním názvem Amarillo International Airport bylo přejmenováno na Rick Husband Amarillo International Airport.

K napsání tohoto textu byl mimo jiné použit materiál z wikipedia.org, diskuze.eu a sohu.cz.

Reklama